Články / Reporty

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma | Články / Reporty | 25.08.2020

… měl to být čundr s překvapením, ale bylo to mnohem víc.

Nejsem fanouškem vzletných výkřiků, ale tenhle víkend se mi zaříznul hluboko pod kůži. V pátek odpoledne utíkáme na vlak směr Kokořínsko. Jsme jen dva, ale ve vzduchu je cítit nadšení. Přítelkyně vypráví o tom, jak si myslela, že v Americe mají velký traktory, ale jen do tý doby než viděla, čím jezdí zemědělci u nás. Je to holka z farmy. Já koukám z okna a cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů je jasný, že genius loci tady pracuje na plno. V noci je u ohně vedro k padnutí a potím se i ve tři ráno, na sobě jen trenky a žabky. Vyuzenost dosahuje maxima, což si znovu připomenu, když druhý den na nedalekém Helfenburku uslyším zvučení prvních kapel během pozorování kastelána posedávajícího u ohně. Během úvodního výstupu po monumentálním pískovcovém schodišti kalvárie se nebe zatáhne a vzápětí začíná pršet. Zatím nepříliš početný dav se mačká v jedné z bočních kaplí. David hlásí, že kvůli sílícímu dešti si dá program dvacet minut přestávku. Odehrát svůj set v ten moment stihla jen Dash, která vystoupila hned na úvod.

Netrvá to ani půl hodiny a ocelová šeď na nebi se začíná trhat a mezerami v mracích prosvítají první sluneční paprsky. Lidé se trousí z kaple ven, ti připravení svlékají pláštěnky a rozvěšují je, kde se dá. Zhruba polovina postává u kamenné zídky ohraničující návrší a pozoruje krajinu, z lesů se začínají vypařovat bílá oblaka a za Úštekem se vypíná vrch Sedlo. Začínají hrát No Pavarotti. Viktor píše o tom, že nahlížejí odvrácenou stranu popu. Může být, ale já slyším hlavně noise a disharmonii, kterými prosvítají různé tváře hudební intenzity. Black Tar Jesus oproti tomu kouzlí mnohem čitelnější melodie, bubeník má výraz hladového psa, Oliver Torr s basou ani nemrká a Tomáš Kopáček v růžové saténové košili zpívá hlasem, který je stejně lascivní jako upřímný. Mraky se rozestoupí ještě víc a mračný kruh o průměru několika kilometrů obestoupí návrší kalvárie. Ta tak najednou vypadá jako střed světa a já nepotkávám nikoho, kdo by se mi ten názor snažil vyvrátit. Přes zdržení způsobené deštěm se jede podle původního plánu. Lebanon přecházejí od noiseových částí k poklidnějším pasážím a zase zpátky. Dvě výrazné kytary, synťáky, bicí a ženský zpěv do sebe dobře zapadají a návrší se pomalu plní posledními opozdilci. Přes kamennou zídku koukám do údolí a na schodech pozoruji Kendyho z místní pivotéky, jak za barem popochází v promoklé mikině.

Kamarád mi říká, že hudba, která tu hraje, není dobrá nebo špatná, ale zajímavá. Nemůžu než souhlasit a moje strohé výkřiky v předchozím odstavci mu dávají za pravdu. Z pódia mizí bílý altán a místo něj začínají hrát důležitou roli dvě zářivky a světla, která rudě osvětlující zadní kapli. Respektive ta v ten moment nevypadá jako kaple, ale spíše jako krypta před branou do pekla. Na kraj začíná padat tma a za mikrofonem se v tureckém sedu na stole objeví Islaja. Její mix severských nápěvů a elektroniky funguje jako dokonalý doprovod pro dění na obloze. Temné mraky se v jedné části roztrhají, aby se za nimi otevřel sytě modrý průzor do dáli. Průzorem prosvítají červené paprsky zapadajícího slunce a hlavou se mi honí slovo jako bukolické nebo malebné. Pak si uvědomím, že ty na tuhle přírodní podívanou nestačí a operuji už jen s pojmy magické a majestátní. Chvilku svoje rozpoložení připisuju LSD, které začíná působit, ale pak se rozhlédnu kolem sebe a zjistím, že stejným směrem se dívá přinejmenším třetina publika. Ostatně na konci Islaja vyzve i ty, kteří věnovali pozornost jen jí, aby se otočili a kochali se. Já měl její set „jen“ jako doprovod přírodního dění, ale těžko vybrat lepší.

fotogalerii z festivalu hledejte na tomto místě

Když kolem deváté začínají hrát Nadja, Karel vyskočí z lavičky a se slovy „konečně metal“ se rozběhne k pódiu. Není sám, zbytek publika jej okamžitě následuje. Začíná koncert, který má mnohem blíž k rituálu než k čemukoliv jinému. Aidan Baker přešlapuje za pultem s efekty a v pomalých, ale pravidelných pohybech se dává do tance se svou kytarou. Jeho manželka Leah Buckareff stojí zády k publiku a z minima pohybů se dá vyčíst koncentrace, s jakou hraje na baskytaru. Za obzorem mizí poslední sluneční paprsky, před pódiem divoce tančí několik lidí, většina si ale vystačí s uznalým pokyvováním hlavou. Aplaus v těch několika málo pauzách nebere konce a ostré rysy Bakerovy bezvlasé hlavy se vyjímají na červeném pozadí rozzářené kaple. Jsou zážitky, které se dají jen těžko popsat, přesto se o nich bude mluvit ještě dlouho poté.

Desátá hodina je neúprosná a společně s ostatními scházíme po schodech dolů. Kendy balí výčep, aby jej přesunul dolů na louku, kde je připravená druhá stage, a ve stánku s jídlem se občerstvujeme chlebem s veganskou pomazánkou. Dolů je to pořádně z kopce, ale cestu lemují hustě rozvěšené svítící tyčinky. Na louce stojí několik stanů a na jejím spodním konci je schované cirkusové šapitó. Chvilku si myslím, že se bude tančit, ale hudba hraje spíše v poklidném tempu a lidé uvnitř posedávají na zemi. Pak mi dojde, že předchozím zážitek už jen těžko něco přebije a vítězí bujarý hovor.

Během celého dne mě nepřestává udivovat úsilí, které dobří lidé z Jednoty museli do události investovat. Vašek po prudkých a úzkých příjezdových cestách převáží zásoby a materiál, Davida jsem viděl běžet po schodech víckrát než kohokoli jiného a Viktorův hlas se neustále ozývá z některé z vysílaček. Pánové a dámy, všechna čest a všichni, kdo se zúčastnili, jsou vašimi dlužníky. Čekal jsem čundr s překvapením, tohle bylo mnohem víc.

Info

Jednota Kalvárie
22. 8. 2020, Kalvárie Ostré

foto © Libor Galia

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Domovy (Vivat Moody Moon Noize Vol. 3)

Kyril Bouda 26.01.2023

Cesta k víře není jednoduchá, devítihodinový trip napříč tuzemskými drahami i silnicemi je dobrodružstvím svého druhu.

ESNS 2023 – To nejlepší

redakce 23.01.2023

První dojmy od zástupců redakce a dalších kolegů či přátel najdete níže, podrobnější report čekejte v březnovém čísle Full Moonu.

Řešit skrze sebe víc to venku než se cyklit uvnitř (Galerie Průchod / Off Format)

Minka Dočkalová 14.01.2023

Dvě originální brněnské galerie si na stejný čas připravily otevření výstav, přičemž obě měly jednoznačně co nabídnout.

Když hodíš plechovku s rajskou polévkou na plátno (Ways of Freedom)

Jiří Přivřel 13.12.2022

Vídeňská Albertina Modern vystavuje abstraktní expresionismus. Od Jacksona Pollocka k Marii Lassnig.

Až do masa (Porridge Radio)

David Stoklas 12.12.2022

Vzhledem k úpěnlivosti, s jakou Porridge Radio podávali emotivně náročné písně, v nás museli něco zanechat – třeba otevřené rány.

Laskavý úsměv satanisty (Zeal & Ardor)

Václav Valtr 10.12.2022

Když se vepředu utvořil kotel, utrousil: „Pamatujte si, když někdo spadne, tak mu pomozte vstát, když to neuděláte, jste pěkný hovada.“

Člověk na rozcestí světla a temnoty (PAF Olomouc 2022)

Aneta Kohoutová, Šimon Macek 07.12.2022

Ty čtyři dny pod střechou Konviktu ve mně vyvolaly hluboký pocit mentální závratě. Stav, ve kterém se podpisu na smlouvě s ďáblem rovná náš tichý souhlas se stavem věcí současných.

Pod tíhou strun (Michael Gira & Kristof Hahn)

Jiří Procházka 07.12.2022

Swans mají rozpracovaný nový materiál, který začátkem roku vyšel ve strohých demoverzích na fundraisingovém albu Is There Really a Mind? Co z něj Gira zahrál?

Sohnovo krasosmutnění na domácím ledě

Jiří Přivřel 05.12.2022

Bouřlivě přijatý návrat ztraceného Syna.

Stop Putinovi a sláva Ukrajine (Dakhabrakha)

Ema Klubisová 03.12.2022

Svet nečakanej hudby, ktorý reflektuje základné elementy duše. Sú svieži, vizionárski a hraví.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace