Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tati, můžeš mi vysvětlit, proč nehrajou tvrdej rap? (Affro)

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tati, můžeš mi vysvětlit, proč nehrajou tvrdej rap? (Affro)

Jakub Šíma | Články / Rozhovory | 02.01.2020

Affro je již takřka dvacet let jednou z nejvýraznějších postav zákulisí české rapové scény. Kromě dramaturgie festivalu Hip Hop Kemp, jenž má za sebou už sedmnáct ročníků a mezinárodní ohlas, stihnul vydávat hip hopový magazín Bbarák, pořádat klubové koncerty pod značkou Boombox nebo napojit americké boombapové velikány jako Black Moon, Smif n Wessun nebo Diamond D na českou kapelu Champion Sound. Dlouhodobě patří k nejvlivnějším postavám české rapové scény, ale drsňáka byste čekali marně. Affro je plaše působící hudební nadšenec a termín setkání jsme vybírali tak, aby stihl odvést děti na fotbal.

Přestože přípravy festivalu probíhají celoročně, tak teď přeci jen vládne okurková sezóna. Čemu se v tomto období věnuješ?
Celoročně se věnuju tour managingu a jezdím po Evropě. Spolupracuju s kamarádkou, která se jmenuje Karin. Bydlí v Berlíně, má agenturu Subotage a pořádá turné primárně devadesátkovejch boombapovejch rapperů. Kdyby ses v druhý polovině devadesátek podíval do bookletu nový desky, tak šance, že tam bude shout out pro Karin ze Subotage byla skoro stoprocentní. Jako tour manažer řídím dodávku, vybírám prachy, ujišťuju se, že k večeři není vepřový a tak dále. To se děje celoročně s výjimkou období Vánoc a ledna, kdy je okurková sezóna úplně na všechno. Lidi jsou vyšťavený z Vánoc a všechno se znova rozjíždí na začátku února. Takže teď jsem se trochu flákal a dělal to, co dělám pořád. To znamená hodně emailů a telefonů, ale navenek to nemá žádnej hmatatelnej výstup. Až od března dál jsem schopnej každej týden udělat tiskovku o tom, že jsem nabookoval dalších deset kapel na festival. Když se mi zrovna daří být doma, tak trávím čas se svýma třema dětma a manželkou. Do toho trénuju děti fotbal v Říčanech a vzhledem k tomu, že moji dva synové taky hrajou, tak jim dělám taxikáře. Takže vlastně pořád někoho někam vozím.

Z devadesátek, případně začátku novýho milénia si každej odnesl svůj romatickej příběh o tom, jak se dostal k rapu a teď na to s nostalgií vzpomíná. Jakej je ten tvůj?
Já jsem se dostal k rapu o něco dřív, protože jsem ročník sedmdesát osm. Období, v kterým jsou teď moje děti, jsem prožil za komára. Nicméně u nás doma se pořád poslouchala muzika. Táta pouštěl Pink Floyd, Judas Priest a podobně. Postupem času jsem začal koukat na videoklipy na polský televizi, protože jinde hudební klipy neběžely. Každej tejden tam byla přiblblá hitparáda, kde hrály kapely jako Bon Jovi nebo Europe a do toho se tam najednou objevili Beastie Boys. Na to jsme bráchou koukali s otevřenou pusou, protože jsme s tím nebyli předtím konfrontovaný. Pamatuju si na klip od týpka Tone Loc na track Wild Thing, kde to máš všechno. Týpek rapuje, jsou tam prsatý holky a je tam DJ. Vinylová deska, která u nás byla posvátná věc, a používal jsi na ní kartáček, abys z ní dostal prach a tam byla najednou celá umaštěná a ještě s ní chlápek hejbal. Táta byl celej u vytržení a říkal, že je to svatokrádež.

Potom přišla revoluce a z bohnickýho sídliště jsme se přestěhovali na řepský sídliště a v baráku jsme bydleli se samejma lampasákama. Přesto tahle zkostnatelá společnost odsouhlasila, že jsme na střeše mohli mít satelitní antény a doma jsme díky tomu měli MTV. My u MTV seděli nonstop, to bylo v sedmý třídě. Znal jsem nazpaměť všechno, co v televizi běželo a rozsuzoval jsem všechny třídní hádky o tom, kdo hraje jakou písničku. A do toho se začala objevovat jména jako Vanilla Ice, MC Hammer nebo Public Enemy. Yo! MTV Raps šlo v tý době vždycky jednu hodinu denně od pondělí do pátku. To ale na mě v tu dobu bylo moc radikální a jel jsem především cukrkandlový věci a europop s prvkama rapu jako 2 Unlimited nebo Snap!. Do toho vyšla deska Apocalypse 91... The Enemy Strikes Black od Public Enemy a tam je remixová verze písně Bring Tha Noize společně s Anthrax. Pro mě to byla dokonalá kombinace černošskýho rapu a kytar, který hrály bílý metly. V ten moment to mnou prostoupilo.

Tak mě to nadchlo, že si pamatuju večer, kdy mi táta dal svoji sbírku kazet, na které si nahrával věci z vinylů. Dal mi jí a říká: „Davide, vinyly nejsou dost dobrý, už budu nahrávat jenom z CD, to je digitál, dokonalá kvalita, takže všechny tyhle kazety si můžeš vzít.“ Já jsem se rozhod, že si na ty kazety budu nahrávat jenom rap. Začal jsem chodit do CD půjčovny v Kotvě a všechna ostatní muzika pro mě přestala existovat. V Kotvě měli velkej katalog a to, co bylo v kategorii rap a neznal jsem to, jsem si postupně zaškrtával a nahrával na kazety. Měl jsem doma čtyři sta kazet, který jsem poslouchal nonstop. V tý době jsem zjistil, že čím dýl mi trvá, než něčemu přijdu na chuť, tím víc mě to potom baví. Když jsem poprvé na MTV viděl Wu-Tang Clan, tak jsme to vůbec nechápal a říkal jsem si, co je to za magory, vždyť to nemá žádnou melodii. Jakmile mi to docvaklo, tak jsem si běžel koupit CD. Do dneška je to pro mě nejzásadnější kapela, mám dvě tetování a jedno z nich je znak Wu-Tang Clanu.

DRAMATURGOVA VÍRA
Jsi zodpovědný za dramaturgii Hip Hop Kempu. Jak výběr kapel probíhá, a kdo se na něm podílí?
Jsem otevřený jakémukoli hlasu, ale pak se vždy v jeden moment odstřihnu a udělám si to podle sebe. Nedělám anketu, co by lidi chtěli slyšet. Snažím se, aby skladba byla co nejpestřejší. Někdo má dobrý texty, někdo dobře rapuje, někdo je divnej. Snažím se akcentovat všechny věci, který jsou podle mýho názoru zásadní, a lidem by neměli utýct. Mám hroznou výhodu v tom, že mám práci, jakou mám a můžu nabookovat hromadu věcí, který nikdo nezná, ale já jsem přesvědčenej, že si zaslouží pozornost. Je mi jasný, že lidi chtějí velký jména a jak čas postupuje, tak se to víc a víc polarizuje, profiluje a hrotí. Každá kapela, která má dva singly na Youtube a odehranýho půl koncertu chce tolik peněz, kolik mě stál fesťák, když na něj přišlo patnáct tisíc lidí. Ale to je výzva pro mě. Musím nabookovat headlinery a pak vyplnit program něčím, co bude dávat smysl. Něčím, co si dokážu obhájit a bude to mít vystopovatelnou logiku pro každýho, kdo na fesťák přijede. Důležitý pro mě není, kdo s čím na fesťák jede, ale s čím odjíždí.

Kdybys měl zmínit vysněné vystoupení, které bylo v jednání, ale pak nedopadlo, které by to bylo?
Beastie Boys. Když tady hráli po vydání Ill Communication v Praze, tak mě na koncert táta nepustil a nechtěl se mnou na něj jít. Každopádně byli jsme velmi blízko tomu, abysme Beastie Boys dovezli. MCA už byl nemocnej, ale jednu dobu to vypadalo, že se uzdravuje, ale pak to bohužel zrušili a chvíli po tom umřel. Když jsme nasmlouvali Gurua, tak ho nepustili do letadla, protože letadlo přebookovali a než jsme ho stihli přitáhnout znova, tak umřel. Chtěl jsem nabookovat Eyedea & Abbilities, který měli dle mejch dobrejch známejch jeden z nejlepších živáků v historii rapu vůbec, ale Eyedea umřel. Měl jsem potvrzený Run the Jewels v době, kdy vyšlo Run the Jewels 2 a byli nejvíc hot rap act v celým vesmíru a pak mi je zrušili a další rok chtěli desetkrát tolik. Ležela přede mnou nabídka na celý Black Hippy za padesát tisíc dolarů a řikal jsem si, kdo to je, že chtěj takový prachy. O rok později jsme za několikanásobek zabookovali jenom Kendricka Lamara. Ale stejně jsem strašně rád, že se to povedlo. Občas mi někdo ze známejch chce polichotit a poplácá mě po rameni, že jsem prorok, že jsem zabookoval Macklemorea před tím, než byl slavnej, že jsem to musel vědět. Já mu říkám: „Píču jsem musel vědět, já jsem doufal.“ Takovejhle pocit jsem měl stokrát a v devadesáti případech se nic nestalo.

Pamatuji si, jak před třemi lety přijel na Kemp Ghostface a pořád opakoval, kolik hodin musel sedět v letadle a byla to jedna z nejhorších show. Máš někoho, koho bys nezabookoval kvůli jeho manýrům?
Třeba Kanye Westa bych nikdy nechtěl. Četl jsem jeho rider a pro mě je to největší chudák hudebního průmyslu, protože si ujel na brutálním egotripu a doba, kdy dělal zajímavou muziku je dávno za náma. Když jsem četl zprávu, že se Kanye West snažil v Jerevanu chodit po vodě, protože si myslel, že je Ježíš Kristus, tak jsem chtěl volat Chocholouška. Další jméno se mi asi nevybaví, ale snažím se získávat informace tohoto typu.

V poslední době se promotérské prostředí hodně zprofesionalizovalo a většinu koncertů obslouží několik velkých promotérských stájí. Jak vnímáš současnou promotérskou scénu?
Promotérský prostředí se změnilo celosvětově a podobně jako jinde dochází i tady k centralizaci. Velký agentury kupujou malý a všechno pomalu padá do trychtýře, ze kterýho leze mletý maso. Například agentura Live Nation už zašla tak daleko, že pořádá svůj vlastní festival. To je samo o sobě zcela v pořádku, problém, ale jsou jejich predátorský taktiky. V Paříži probíhala jedna tradiční hiphopová akce a Live Nation na ten samý víkend udělali festival, kam zabookovali ta samá jména, čímž je přetáhli a původní festival okamžitě zkrachoval. Promotérství není hipísáckej byznys, ale party jako Live Nation to kazí. Spousta middlemenů, jako jsme třeba já, umí udělat výbornou věc tím, že jsou malí, napojený a chápou lokální souvislosti. Ve chvíli, kdy odstřihneš místňáky a všechno budeš řešit z velkýho kanclu v Belgii, tak se tahle znalost vytratí. Otázka pak je, jestli se kvůli profesionalizaci nestává promotérský prostředí a posléze koncerty příliš sterilní. Například jedna z věcí, která se může stát na Kempu, že se fanoušek přes sekuriťáky proplíží do backstage, udělá si fotku s oblíbeným intepretem a má z toho zážitek do konce života. Jasně, že je to to špatně a nemělo by se to stávat, ale právě člověčenství, který je tam všude cítit, je jedna z věcí, které mají svůj půvab. Obzvlášť ve světě, kde v práci musíš použít vstupní kartu, aby ses mohl jít vychcat, a všichni vědí, jak dlouho jsi byl na žváru. Pořád věřím, že jde profesionalismus i lidství skloubit, že jde dělat věci s lidskou tváří, aniž by je člověk dělal blbě.

**Na povolání rapového promotéra je nejtěžší část vybudovat si síť zaoceánských kontaktů. Tobě se to povedlo. Jak? **
Je to díky dlouhodobý snaze vybudovat brand. Před dvěma lety jsem to chtěl dotáhnout, když jsme dělali kampaň se zasprejovanýma obličejema a přeškrtanýma jménama. Chtěl jsem udělat festival, kde vyhlásíme jenom jméno a datum a všechno ostatní se dozvíš, až na místě. Tenkrát jsem, ale tvrdě narazil a zjistil, že to je hra, na kterou lidi nechtějí přistoupit. Co se týče budování sítě kontaktů, tak je to díky dobrý práci, ale není to romantický příběh o tom, že by moje jméno otevíralo dveře. Pokud nezaplatíš, co jsi měl zaplatit, tak pro moje modrý oči žádnou slevu nedostanu. Kapela vidí, že jsi prodělal kalhoty, že musíš prodat dům, auto a zrušit dětem školu a řeknou ti maximálně, že je to mrzí, že to blbě dopadlo. To se ani nemusíš ptát a je to otázka profesní cti, abys tu hru dohrál do konce. Nikdy nesmíš dát najevo slabost. Pokud v prvním emailu napíšeš, že je to tvoje oblíbená kapela, tak tě svlíknou do naha. Je to turecká tržnice, koňskej handl. Když jsem měl nabídku na Run the Jewels za desetinásobek jejich původní ceny, tak jsem se kousal do ruky a vážně zvažoval, že bysme to vzali. Je to schizofrenní situace, kdy musíš bejt největší fanoušek a zároveň odpůrce. Vždycky se snažíš odhadnout, kolik lidí ti přijde do klubu, ale pokud jsem se za dvacet let, co dělám koncerty, něco naučil, tak to, že to nevíš, dokud akci neuděláš. Veškerá analytika je super, ale pro mě je pořád důležitější vlastní názor.

BEEF KTERÝ NEBYL
Na začátku jsi zmínil roli tour managera. Jak vnímají američtí interpreti, když se dozví, že pojedou tour po Evropě s Champion Sound, pro ně neznámou kapelou z Čech?
Jsou to profíci a kapitalisti, takže je zajímá, jak dlouho budou pryč a kolik si přivezou peněz. Všechno ostatní se nějak odpruží. Kapela je pět lidí na turné, kteří musí něco jíst, někde spát a dovézt si honorář. Musí tedy přijít víc lidí nebo se odehrát víc koncertů, musí si na sebe vydělat. Druhý rozměr je lidský nebo hudební. Ještě se nám ale nestalo, že by se to na konci někomu nelíbilo a chtěl to v půlce zrušit. Vždycky je to těžký na začátku. Je komplikovaný vysvětlit, jak Champion Sound hraje, že to jsou živý nástroje kombinovaný se samply. Vždycky vystupujícím píšu, že rozdíl mezi náma a ostatníma hipísákama je ten, že hipísáci hrajou volnou varianci jejich hudby. Vy jste kapela, která vydala svoji slavnou desku před dvaceti lety, fanoušci ji těch dvacet let poslouchají a chtějí slyšet každý prasknutí, který tam je. Když tam to prasknutí nebude, tak nedostanou pro co přišli. Nechceme ty tracky předělávat, ale je důležitý vdechnout jim novej život a dynamiku živý kapely. Tím, že pojedete s náma, to bude úplně jiný, ale zároveň úplně stejný a nikdo jinej to tak nedělá.

Je to pro ně black box. Nevědí, co vstupuje dovnitř, už vůbec ne, co se uvnitř děje, ale důležitý je, co je na konci. Největší hádka byla, když jsme hráli s Black Moon. Naštěstí jsem tam nebyl, protože to těžce nesu, ale byl tam Radim, který to musel obhájit. Je to těžký, když na tebe někdo, koho dvacet let obdivuješ, řve z pěti centimetrů, že jsi robot, že čekal, že tam bude bubeník vířit a hrát na činely. Ty si říkáš, že se asi zbláznil, v originále přeci žádný činely nejsou a ptáš se ho, proč by měl hrát bubeník na činely. No přece proto, aby ukázal, jak je to na živo. A ty si říkáš, že to je přeci vidět, že není třeba exhibovat. Pořád tomu nechtěl věřit, a kdyby nepřijeli na Hip Hop Kemp, kde se vystoupení nedalo zrušit, a byl jeden den na zkoušce, tak by to odpískali. Neodpískali a pak se z toho úplně dosrali. Když se dneska Buckshota zeptáš, co byl jeho nejkrásnější hudební zážitek, tak řekne, že tour s Champion Sound po Evropě.

V poslední době se na scéně opět objevil beef, ve kterém se do sebe pustili Hugo Toxxx a label Bigg Boss. Sám jsi zažil beef, kdy na tebe útočili Supercrooo a tak máš s touhle disciplínou vlastní zkušenost. Sleduješ to ještě nebo už tě to nechává chladným?
Jasně, že to sleduju. Beefy k hip hopu patří. Je to klučičí prostředí, kluci to takhle řeší. Když tě Franta sere, tak se s Frantou popereš a můžete se dál bavit. Vždycky mi na hip hopu imponovalo, že když tě někdo štve, tak o tom můžeš nahrát písničku. Nevim o tom, že by Elán někdy nahrál písničku o tom, že Kroky stojej za hovno nebo jestli Karel Gott nahrál diss track na Daniela Hůlku. Z beefu mezi PSH a Toxxxem jsem docela rozpačitej. Nic se nestalo a celý to byla bouře ve sklenici vody. Toxxx, který toho měl využít, to udělal celý špatně. Jak dokázal naložit se zvýšenou pozorností a popularitou, kterou získal tím, že se otočil zády ke svejm celoživotním kamarádům? To je pro mě na tom to nejsmutnější. Parta, která se navenek snaží působit jako kamarádi na život a na smrt, se rozpadne kvůli tak absurdnímu důvodu, jako je honorář za hraní na Náplavce. Dlouhodobě se to projevilo tak, že PSH mají v každým tracku určitou paranoiu a cítí, že se potřebují obhájit vůči věcem, který jim Toxxx vytýkal. Toxxx neudělal nic. La4 řekne, že už o tom nemůže mlčet, odejde z BiggBoss a mlčí. Z labelu odešel Doemixxx, kterýho se to nijak netýkalo. Vlastně nechápu, co se stalo. Někdo vyčítá Trafikovi, že je víc obchodník než hudebník, ale tak to bylo celou dobu a Trafika jinak neznám. Z nezaujatýho pohledu fanouška mi to přijde nezajímavý, vyšlo málo skladeb, pár diss tracků a tím to skončilo.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #95.

foto © Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vstupní prohlídka: Small Town Life

redakce 21.01.2020

Small Town Life se díky eponymnímu EP dostali na největší slovenský festival Pohoda, aktuálně dokončují debutové album. Na jaře se chystají objet společně s Guilty Echoes krajinu.

Douška vydavatelská: Divnosti

redakce 21.01.2020

Hudebník, dramaturg, promotér, producent, zvukař a příležitostný publicista nejenom na stránkách Full Moonu, Tomášovo portfolio je široké.

Karel Spěšný (Festival krátkých filmů Praha): Témata, která hýbou světem

redakce 15.01.2020

Příběhy nepoddajných žen z oblasti Amazonie, filmy reflektující tvorbu švédského režiséra Ingmara Bergmana, kraťasy sekce La Quinzaine z Cannes a fůra dalšího. Rozhovor.

Vstupní prohlídka: Plum Dumplings

redakce 11.01.2020

Tématem desky je ztrácení, ať už se ztrácí zábrany, nebo jen důvěra. Jaká další životní témata jsme z kapely dostali?

Vstupní prohlídka: Sekvoye

redakce 03.01.2020

Po dvou vydaných EPs se rozhodli pro konceptuální album a posun k syrovějšímu a nekompromisnějšímu vyjádření. Co více na sebe řekli?

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tolerance nestačí. Proměny queer v umění a společnosti

Viktor Palák 02.01.2020

Jaké osobnosti a momenty dopomohly k citlivějšímu vnímání sexuálních identit a práv LGBT+ lidí? Můžeme umění nálepkovat slovem queer? A která díla posouvala hranice?

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Milovníci pokleslých žánrů (Rány těla)

Michal Pařízek 02.01.2020

Tak dlouho jsme hledali na rozhovor s nimi redaktora, až mi nakonec došlo, že to budu muset udělat sám. A že vlastně chci... Rozhovor z edice nejlepší texty Full Moonu…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Deklarace štěstí v digitálním kapitalismu (Rafani)

Zuzana Krišková 02.01.2020

Během rozhovoru, u kterého chyběl člen skupiny Brody, se pilo a jedlo a členové Rafanů by byli rádi, kdyby zde bylo řečeno, že se mají jako prasata v žitě. Print…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Daleko od babičky (Awali + Margo)

Vadim Petrov 02.01.2020

Jedním z nejlepších rozhovorů z magazínu Full Moon za loňský rok je tandemový seskok, tedy rozhovor s dvojicí Awali - Margo. Dáváme k dispozici online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bude to fantastický kolaps (Lias Saoudi, Fat White Family)

Jakub Peřina 02.01.2020

Je dost pravděpodobné, že Fat White Family buď neznáte nebo nesnášíte. Můžou si za to sami... Rozhovor a jeden z "nej" textů Full Moonu v loňském roce, které dáváme k…