Nic navíc (Skepta)

„Jsi tu?“
„Teprve vyrážím.“
„Fronta až do hajzlu.“

Pořádat oslavu narozenin Roxy ve Foru Karlín? Když klub vyprodáte během pár minut, tak vám nic jiného nezbývá. Skepta táhne víc, než čekal samotný promotérský tým, a pár dní před koncertem se nálepka „sold out“ objevila i na plakátu akce přesunuté do větších prostor. Už od metra bylo nutné začít se proplétat hloučky, z nichž místo potu zatím odkapával jen alkohol pořízený v nejbližší večerce a v teplém podzimním večeru se ve vzduchu vznášely obláčky modrého kouře s různě silným konopným aroma. Fronta, před kterou varoval kolega, se nakonec pohybovala pouze na škále snesitelná až neexistující a organizace uvnitř, před kterou po změně majitele budovy varoval jiný kolega přímo před vstupem, byla po celou dobu řádově lepší než ve většině českých klubů (čti: fronty odsýpaly).

V pátek večer se vyplatilo přijít včas už jen proto, že na poslední chvíli přibyl v jízdním řádu večera Skeptův kolega z crew Boy Better Know, Shorty. Ten svůj časový slot pojal jako rozehřívání davu, v němž dával víc prostoru přehrávání fungujících hitů než samotnému rapování. Přesto jeho přítomnost poskytla odpověď na to, jak to má Skepta s vazbami ke grimeovým kořenům, které musí pro úspěch mimo domovskou scénu částečně opouštět nebo minimálně modifikovat.

K hlavním postavám současné britské rapové scény překlenujícím historické rozdělení na belošský hip hop a černošský grime patří AJ Tracey, který pracuje s vlivy z obou stran dlouho neprostupné barikády. Přesto se z něj pomalu stává černý sen českých promotérů. Poté, co na poslední chvíli zrušil svou účast na jednom z večírků série Addict, se tentokrát neobtěžoval živě rapovat.

„Zdá se to jenom mě, nebo jede všechno na playback?“
„Tyvole, úplně celý.“
„To je vůl, nejdřív nepřijede a teď tohle.“
Nadšeným divákům skákajícím v moshpitu naštěstí nic z toho nevadilo.

Na srovnání s dosud jediným českým koncertem, kdy Skepta před dvanácti lety přijel se svou crew Boy Better Know, se dá dobře demonstrovat, kam se Skeptova kariéra za ty roky posunula. Místo grimeové řezničiny, která začínala ve skromném festivalovém hangáru ve dvě ráno na Hip Hop Kempu, se tentokrát pohyboval po impozantní scéně, jejíž autor měl zjevně slabost pro alobal, a pod ní bylo početné a hlavně nažhavené publikum. Pozorovat pohyby ve zvláštně fluidním davu bylo v lecčems fascinující a jeho energie by si zasloužila vlastní článek, který by mohl být nazvaný třeba Brownův neuspořádaný pohyb davu.

Skepta začal nejen na minutu, ale snad na vteřinu přesně, a hned jeho první slovo prozradilo, že si nenechá playbackem kazit pověst. Uff. Show byla přirozeně postavená na nové desce Ignorance is Bliss. Skepta byl při rapování přesný, artikulačně i intonačně zvládal i náročnější části a bylo vidět, že materiál už má hluboko pod kůží. Ve zjevně dobré fyzické formě strávil většinu času poskakováním, nenapodobitelnými tanečními moves a kroucením hlavou nad přívaly energie řinoucími se z publika. Technicky nebylo co vytknout, ale zároveň byl Skeptův výkon stejně profesionální jako profesorský. Stačilo by pár úsměvů a trochu práce s publikem, které takřka žebralo, aby někdo tahal za jeho nitky, místo toho přišla jen krátká zdravice na závěr a po hodině a pár minutách konec. Rád bych napsal elaborát s řadou šťavnatých detailů, ale právě ty chyběly.

„Co tomu říkáš? Za mě docela dobrý.“
„Líp bych to neřek, docela dobrý.“
Oběma účastníkům rozhovoru se ve tváři zračilo mírné zklamání.

Koncert by se dal shrnout také konverzací s vyhazovačem, který začal okamžitě vyklízet horní balkón a jehož jsem třikrát požádal, aby mě vykázal z prostor za použití rozvité věty, a dvakrát jej poprosil o básničku. Jediné, co jsem dostal, bylo: „Musíte pryč.“ Účel to splnilo, ale nic navíc nepřišlo.