Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
„Čekání je předehra v mollové tónině,“ píše se v Pěně dní Borise Viana, jednom z nejkrásnějších románů o lásce. Právě surrealistické scény z jeho filmové verze mi jedou hlavou, když se pohupuji v intimně osvětleném Východočeském muzeu do swingových melodií uskupení Hot Brew. Náhoda to vzhledem k náklonnosti Hot Brew i Viana k Dukeu Ellingtonovi nebude. V pauzách přemýšlím, s jakou bravurou se Jazz Goes to Town daří mixovat jazzovou tradici s nonkonformním přístupem. Nemluvím jen o volbě repertoáru, ale i míst, na kterých se festival, resp. jeho vrcholná část v Hradci Králové odehrává. Budova od Jana Kotěry má neoddiskutovatelné kouzlo, které se v kombinaci s barovou kavárnou v patře jen zesiluje. Pohled mi ulpívá na hadovitě se pohybující šedesátnici v první řadě, ignorující pravidlo usazených koncertů. Jen víc kouře, růží v saxofonu a méně pravidel.
DĚTI A TY STARÝ
K mollové náladě má třicátý ročník Jazz Goes to Town velmi daleko. Letošní motto 30 let naděje a porozumění se obtisklo do celé atmosféry, minimálně páteční a sobotní. Festival pátým rokem dramaturgicky velmi progresivně, ale zároveň s ohledem na tradici šéfuje Michal Wróblewski. Do rezidenčního ansámblu (The Shape of Jazz to Come vol. 5), který během čtyř dnů nazkouší autorský repertoár, se letos podařilo získat řeckou saxofonistku Nicky Kokkolli, která patří k zásadním postavám tamní scény. Ta si s dalšími hudebníky podmanila publikum, když zpočátku krotce působící set se zvrhl v experimentální smršť. Hrálo se vleže, odcházelo se z pódia, kakofonie několikajazyčného deklamování textu se prolínala s invenční hrou na dva saxofony, bicí, kontrabas a kytaru. Jako z jiného světa působilo zakomponování elektronických smyček s autotunem. Moment, kdy se hodí podotknout, že tenhle festival není jen „pro starý“.
Nejenže není pro starý, ale je i pro hodně mladý, jak se ukázalo během varhanního setu slovinské pianistky Kaji Draksler. Další okouzlující místo, minimalistický kostel připomínající parník, Sbor kněze Ambrože navržený Josefem Gočárem s působivým bílým křížem od Maxima Velčovského, ovládl nejen meditativně laděný recitál, ale i zvuky působené několika malými dětmi. Někteří se káravě otáčeli, kouzelný moment nastal, když se Draksler přišla uklonit a k mikrofonu pozvala svou zhruba roční dceru. Ta se k „rušení” vyjádřila nekompromisně.
PLAMENY, SALÓNY
Stereotypy představ o jazzovém festivalu pak zásadně naboural severský kolektiv Horse Orchestra. Už obal desky The Milkman Cometh a název jednoho z tracků Fucking Dishonest Shit Politicians upoutal. Na pódium se přiřítila okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky. Vyhajpovaná verze I Got Rythm od George Gershwina šila publikem a vtipné průpovídky pianisty Jeppeho Zeeberga, který se svým účesem vypadal jako šílenější verze Mozarta, by stály za samostatný stand-up. Fenomenální.
fotogalerie z festivalu najdete tady a tu
Nejsilnější dojem ale zanechalo sobotní vystoupení indické Američanky Amirthy Kidambi a jejích Elder Ones. Organizačnímu týmu JGTT patří poklona za odvahu pozvat na tuzemské pódium newyorskou multiinstrumentalistku a zároveň vyhraněnou politickou aktivistku, která během svých vystoupení razantně vyjadřuje své pocity ohledně kapitalismu, patriarchátu, rasismu, ženských práv, osvobozeneckého boje Palestiny a jiných zemí a dalších více či méně kontroverzních témat. K setu, který odehrála s Elder Ones, jsme dostali podrobný popis témat, které v písních zpracovává. K přílišnému politickému aktivismu umělců jako zjednodušujícímu bývám skeptická, Kidambi ve mně ale kromě strhujícího zážitku z hudební virtuozity svých spoluhráčů podpořeného holistickou metodou vokálního projevu vibrujícího nitrem zažehla plamen. Přesně ten, který sytí touhu posunout salónní revolucionářství do praktičtějších rovin. A to se cení.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.