Pod pultem Kabinetu Cyril Kosak

V Kabinetu múz se sice nehraje, ale zavřeno nemají. Proč by taky zavírali, když se uvnitř pořád něco děje. Vedle oblíbené Die Küche a nově uměleckého kolektivního projektu KabLock, jehož výsledky můžete sledovat ve výloze klubu, je tu samozřejmě stálice v podobě Kabinet Records. Tentokrát jsme se jejich vinylovým katalogem prohrabali až do devadesátek, ovšem nepůjde jen o kytary. Kupujte, poslouchejte, podporujte!

31Knots – Worried Well

Když vyšla tahle deska v roce 2008, dostala na Pitchforku 6/10. Jenže v té době jsem měl Pitchfork u prdele a měl za to, že Joe Haege je bůh. Frontman charakteristický trhavými pohyby jak při koncertech, tak ve svém skládání, se vpíjel do indie rocku nadmíru originálně a jeho rukopis byl vždycky neopakovatelný. Je v tom punk, je v tom math rock, všechno je zahaleno zvláštním smutkem. „Fake flora and fauna end where your application begins.“ Nejvíc. „It may be god or it may be rocks.“

The Afghan Whigs – In Spades

„We'll come together when the feeling's right.“ Greg Dulli je jenom jeden. Ztělesnění rockera, živočišnosti a přirozené muzikálnosti. Poslouchat jeho písničky je jako sex. A pozor, závislost na jeho věcech se může rozvinout s věkem. Zatímco jejich staré desky – první vyšla už roku 1988 – jsem vždycky respektoval a poslouchal, tedy někdy kolem roku dva nula nula, o dekádu později, po jejich comebacku v roce 2012, jsem The Afgan Whigs propadl. Do to the Beast, In Spades. Stadionové hymny, které nic nepřekoná. Je v tom grunge, je v tom soul, je v tom nekonečná láska. Stejně jako v dalších jeho formacích: The Twilight Singers, The Gutter Twins.

Drive Like Jehu – st

Kapela, ke které se hlásí Cedric Bixler-Zavala, Brian Cook nebo Isaac Brock aneb bez Drive Like Jehu by nikdy žádní At the Drive-In, Botch nebo Modest Mouse nebyli. Jasně, nadsázka, aletyvole. V první půlce devadesátek stihli vydat dvě skvělé desky, tohle je první z nich. San Diego na dlouhé rmutné večery, kdy ještě neslintáte a máte sílu mlátit hlavou do zdi. Harry potkal Sally, hardcore zas emo, deštník šicí stroj. „Pencil dove, pencil kisses, pencil cove, pencil drop, down from above/ Spittin' pencil bullets pencil slugs... yeah...“

Jindra Holubec – Valerij Dubjanin

Buď požehnána čistá přírodo! Jindra Holubec vyrostl z jesenické hlíny jako strom, živil se kouřením vlastního listí a hořel jako za bouřky rozetnutý kmen. Krásně udělané elpíčko plné nezařaditelných písniček, funky, jazz, matika a astrální výjezdy. Srdcechody. Popadne vás chuť vidět jeho koncert a to se jistě zase někdy stane, až tedy opět přistane.

Vole – Dej Bůh Pěstí

Jedna z nejlepších živých kapel u nás, tady a teď. Což neznamená, že deska je méně razantní, vlastně z nahrávky stříká podobný sajrajt jako na koncertech. Tady jsou slova zbytečná, všechno bude jen balast. Diy, námrd, čau. Tomu odpovídá image, cover. A texty! Naživo jim bude těžko kdy rozumět, takže abyste docenili nevšední humor, sebe-destruktivní a nihilistické tendence i aktivistické šlehy, je třeba se je naučit nazpaměť. A to se v tomhle životě určitě vyplatí. „Kde se to bere no asi vlastně v nás/ co nám chybí je opensource a chlast.“ Stoned to Death, jistota.