Pohoda po piči II.

Trenčínská Bažant Pohoda se každoročně pomyslně pře s Colours of Ostrava, kdo má nabitější lajnap. Ale na letisko se nejezdí jen kvůli kapelám. V jistém smyslu je klišé, že Pohoda je v pohodě, ale to, že to ocejchujete, je asi to jediné, co s tím můžete udělat. Tedy ne že by bylo všechno v pořádku. Sešli jsme se u kulatého stolu ve čtyřech, abychom vytáhli lokte a pohled starců i nováčků. Nejdříve jsme vedli řeč o obecné povaze (sick!) a headlinerech, pokračujeme stravovacími návyky a erotikou, samozřejmě.

Průsery a hajlajty. Bo Ningen: neuvěřitelný sabat. To, co z desky vypadá jako vcelku tradiční hard rock/metal, dostává naživo nesouměřitelné konotace mrdaných rockových nástrojů s takovou živelností, že vám nejdříve vypadnou oči, pak ocas a nakonec mozek. Když dostane rocková psychedelie smyk, je to vždycky jízda, jenže tady jedna kytara pracuje, druhá krouží vzduchem jak ruské kolo, basa je nad hlavou a všichni v čele s bubeníkem vypadají jako z filmu Kruh. Navíc Taigen Kawabe se pohybuje na hraně pohlaví, tančí fyzické kaligramy, slet čarodějnic, zběsilé kabuki. Smutné na tom bylo jen to, že noiserockoví motokrosaři Dÿse, kteří vás roznesou jaké bílé prádlo vítr po louce, šli hned po nich. Vlasta Popić: o slovenštině už jsme se bavili, o chorvatském indie/post-hardcoru ještě ne. Je parádní sledovat, jak podzemní klubovka utáhne velké pódium. Totéž a tamtéž: Repetitor, Srbsko. U protivnom možeš da poludiš/ Jer jednom kada padneš zatvorenih očiju u mrak. Ne, nerozumím, ale to mi vadí pramálo, jestli má nějak vypadat uječené indie, tak právě takhle. Když se vyhnu obdivuplným sexismům a zůstanu u nasazení, které zezadu topoří manická bubenice, která by raději mlátila řemdihem než paličkama, kamarád říkal: běž se na ni podívat zblízka. Nechtějte vědět, co jsem viděl. Neřeknu to ani doma. A...? Young Fathers! Na klubový koncert půjdu klidně i pěšky, po čtyřech. Černá muzika, indie/neo-soul/hip hop? Naživo je to hrubé, špinavé a vášnivé jako sex o letním poledni. TV on the Radio měla být láska na celý život, nakonec není. Kate Tempest?

Davo: Už od loňského ročníku jsem si začal zvykat na to, že nejzajímavější je na Pohodě k vidění a slyšení mimo hlavní Bažant stage. Kate Tempest! Na pódium přišla holka, které bych tipoval maximálně šestnáct let a co vypadala, že právě utekla z maringotky Kelly Family, ale pak otevřela pusu - a už ji nezavřela! Představte si, ze Mike Skinner z The Streets je žena a k tomu hodně užvaněná. Neskutečný flow, neuvěřitelná vyřídilka, přitom to nebylo jen monotónní chrlení slov, každá ze skladeb měla svou náladu, energii, některé byly vyloženě hitové. Kate přecházela od mluvení ke skorozpěvu a křiku a já si říkal, jak velké musí mít plíce a kdy se mezi jednotlivými slovy stíhá nadechnout. Ano, závěrečné filozofické kázání (“Hold your own!”) si asi mohla odpustit, ale jinak to bylo strhující. Potěšili slovenští Falgrapp, které jsem, já ignorant, téměř neznal, navzdory tomu, že jsou držiteli hned čtyř Radio_Head Awards. Příjemně znějící downtempo, elektroniku osvěžuje smyčcové trio a především suverénní Nořin vokál - takový Ľadový útes je naživo ještě o třídu lepší než na desce. Pravda, chvílemi ten set zněl jako něco z Café del Mar vol. 63 a prostřední třetina byla poněkud uspávací, ale celkově palec nahoru. Hudson Mohawke nebyl v pátek po půlnoci na pódiu modré Space Arény téměř vidět, kombinace světel a dýmu nám dopřála sotva jeho siluetu. Zatímco na poslední desce Lantern nabízí posluchačsky přívětivou variantu dubstepu a hodně vokálních fíčuringů, z jeho dýdžejského setu si nejvíc vybavuju hutné basy, které útočily na mé útroby, výtečnou práci s gradací a postupným zrychlováním tracků. Mohawkův set nutil k pohybu, aniž by se podbízel. Průsery se bohužel děly na hlavní stagi. Jestli je nějaký song, který už léta nesnáším, pak Bongo Bong od Manu Chao. Takže ano, čtvrteční headliner nebyl můj favorit a šel jsem na jeho set s předsudky, ale stejně… To, co hrál, mi nepříjemně připomínalo soundtrack k Černé kočce, bílému kocourovi, který jsem musel přetrpět na skoro každém večírku na výšce. Všechny skladby byly podle jednoho mustru aneb Když už nevíme, jak dál, tak jednoduše skladbu zrychlíme a lidi začnou blbnout. Následující večer jsem zase neskousl spojení Franz Ferdinand se synťákovými legendami Sparks. Já vím, že retro teď frčí, ale co je moc, je už příliš… Tam chyběl jen Travolta v námořnickém obleku a ze stropu spuštěná obří diskokoule. Ze spojení dvou jmen nevzešla konfrontace, ale jen úslužnost mladých ke starým.

Peter: Hajlajty: Repetitor – vraj nejaký balkansky punk, choď sa pozrieť... a odišiel som platonicky zamilovaný do sexi, srbskej basáčky a bubeníčky. Čo je viac sexi než takáto holka hrauca na basu? Tieto dve doplnené o gitaristu hrajú svižný punk s našlapaným zvukom a riffmi, za ktorý by sa nemusely hanbiť na žiadnom pódiu. Kate Tempest – osobne asi naj prekvapenie a objav festivalu. Dostal som literárne odporúčanie na túto Angličanku, ale čo prišlo, som nečakal. "Inteligentný" rap s príjemným hudobným podmazom, pri ktorom ma Kate posadila na zadok. Skvelý flow, perfektné punchlines, striedanie rapových, viac melodických songov a nakonci až takmer hovorené slovo. Potom som konečne mohol zavrieť ústa ja, lebo som ich mal otvorené… Eagles of Death Metal – kapela, na ktorú som sa tešil takmer najviac. Z povodného miesta v lineupe o šiestej sa posunuli až na samý záver po polnoci a stali sa tak nečakanými headlinermi. Keď raz vyrastiem a budem mať kapelu, chcem byť ako Jesse Hughes, to je týpek. Partička, ktorá si robí srandu zo všetkých a všetkého roztancovala dav rocknrollom. Zazneli Chery Cola, Boys Bad News, chýbala len Miss Alissa. Zábava až do konca bez zbytočných projekcií či popmpéznosti. Young Fathers – kto by povedal, že traja týpci z Edinburghu dokážu takéto veci, plný stan dodal koncertu ešte viac energie. Nevedel som, že tento mix rapu, elektroniky, šmrcnutý trochou indie spravý toto... Žeby ďalší headliner? A splachovacie záchody – luxus, ešte aj s toaleťakom.

Průsery: FFS - Collaborations Dont Work – asi to bude pravda. Ďalšie sklamanie na hlavnom pódiu. Spoločný album rozdielnych kapiel sa mi páčil, no ich živý koncert akosi nemal gule... Po Johnny Delusional a Call Girl ma potešilo pár songov od FF… Štvrtkový program- na hlavnom stagi tri kapely a inde takmer nič, čo bola škoda. Zato v nedeľu až príliš narvaný lineup, a tak som zmeškal Irie Revoltes, Fat White Family alebo Le Payaco, ktorí sa tak nejak dali znova dokopy kvoli Pohode. Tieto veci by sa kľudne zmestili na štvrtok, aj keď z organizačného hľadiska to není jednoduché.

Adam: Highlighty:
Okolní krajina. Ty kokos, tohle prostě zbožňuju. Nemusím bezcílně bloumat areálem, když mě zrovna něco nebaví, prostě se zastavím u stánku, koupím falafel, sednu do trávy a koukám na obrysy kopečků, zelenožlutá pole i příjemně kontrastující prvek v podobě panelákového mikrosídliště. Obloha nad letištěm je celodenní biják sama o sobě, a když je potřeba si trochu proprat myšlenky, mimo vědomou meditaci neexistuje pro mozek lepší kartáč.

Lidi. Mám část rodiny na východě v Košicích, a pokud bych je měl nějak stručně popsat, přirovnal bych je k učebnicovému příkladu zdeptanosti. O to milejší překvapení je, že lidi na Pohodě, se kterými jsem přišel do styku, jako by měli celý mindset převrácený o 180°. Druží se, seznamují, smějou i respektují, vidíte na nich ochotu dát a nic za to neočekávat. Půl hodinku jsem strávil ve frontě na delikátní Fish & Chips a během toho se chlapík od vedlejšího stánku činil a celé frontě donesl cucnout ochutnávku jeho vín. Geniální obchodní tah a ukázka lidskosti. Žádný div, že večer měl chlap před svým stánkem zástup.

Jídlo. K tomuhle se ještě dostanu.

Heymoonshaker. Vezmi lidi a pořádně s nimi zatřes, aby na konci odcházeli s pusou do O. Stál jsem u zvukaře a i tam se pařilo. Nay tanečný dom strašně bouřil, partyfolk spářený s beatboxem varioval tempo, sexy look kytaristy a jeho božsky a agresivně vyřvávaný zpěv spolu s filozofováním mistra orálních zvuků dělaly nájezd na emoce. Prý jsem od přítelkyně dostal SMS, ať za ní doběhnu na Kate Tempest, že je to odvar. Ani o tom nevím. Heymoonshaker mě přikovali k dřevěné podlaze, co z ní na konci málem zbyly jen třísky, tak hřmotně se vydupával přídavek.

Off! Vykřičník na konci nevyjadřuje ani tak potřebu zvýšit důraz, jako spíš jednoduše charakterizovat vlastní gró. Totální nářez pro pár lidí, znuděných, otrávených anebo netknutých penisy a vagínami Die Antword. Na Keithu Morrisovi je hrozně fajn, jak rád mluví, že to, co říká, má patu, hlavu i koule a že když se to někomu nelíbí, tak Keith prostě zahlásí: „Hey, I just like to talk!“ a jede si dál. Obří dík za rozhovor, který jsem s ním před Pohodou četl a že nebýt jeho, nejspíš promarním svůj cenný čas se zhudebněnou verzí soft porna.

Kontra
Chybějící kofola. Nevím, nakolik je Šofokola chuťově a složením rozdílná od tradiční Kofoly, ale mrzí mě, že se v pressku nepovedlo narazit sud. Byla by to fajn obměna za vcelku neposedného Bažanta, co na sluneční výhni dělal ještě větší neplechy.

Tiskovky. Někdo se u toho baví, já si musím klepat na čelo, když se banda ňoumů ptá Franz Ferdinand a The Sparks na ty nejpitomější dotazy, na které je odpověď už předem jasná. „Co si myslíme o Slovácích? Nevím, jsme tady sotva dvacet minut,“ zahlásili v pátek FFS a hned o den později i vysmátí Young Fathers, press centrum puklo zoufalým smíchem a já myslel, že se samou trapností propadnu do Číny.

Omar Souleyman. Nemám za cíl šťourat a kritizovat, kór tehdy, když o věci mám nulové povědomí. Ale upřímně – proč? Chlápek v hábitu s palestinou na hlavě, co polovinu písniček odhaleká do mikrofonu a druhou ho má zasunutý pod paží, to aby mohl (navíc nikterak energicky) roztleskávat publikum. Hudební složka nula, podle mého dost možná opatřená playbackem. Nezdálo se mi, že by se jeho nohsled za klávesami tak úplně trefoval do rytmu.

Manu Chao. Fandy a alkoholem posilněné potěšil, lidi, co šli spát dřív, leda na****. Nulové dynamice písniček vůbec nepřihrává prostý fakt, že tohle jméno je pro mě totálně za zenitem, protože si na něj pomatuju možná z letních koupaček na letním táboře někdy patnáct let zpátky. Možná je to ale zase jen moje předpojatost nebo nevědomost, nechci brát nadšení těm, kdo se bavili.

Nejvíce sexy kapela? Repetitor, srbská formace s bubenicí a baskytaristkou, uječeným klukem, který byl vděčný publiku, až to nebylo možné. Navíc hrajou tak chytlavé nápeky, že kdyby je viděl Omar Rodriguez se Cedricem Bixlerem, jeli by tour s Antemasque. No a z trochu jiného ranku… Young Fathers. Šmarjá, tušil jsem, že to může být dobrá živá kapela, ale takhle testesteronový, živelný černý soul v bílém oděvu jsem nežral. Konečně hype, který dává smysl.

Davo: No přece japonský kvartet Tricot, který zachránil čtvrteční program. Není nic víc sexy než holka s kytarou, tady byly hned tři, zpěvačka byla bosá a bubenice naprosto famózní, s lehkostí zvládala rytmické přechody, jela jak mašina.

Adam: Bilderbuch a jejich kytarista Michael Krammer. Být homo, má před sebou navršený kopec mých zvlhlých spoďárů. Jeho pánevní pohyby umějí rozhicovat.

Kulinářské zážitky? U mě zároveň jazykový požitek: cícerové fašírky s hummusom a šalátom. Jasně, hromada nudlí, ale taky solidní výběr. Navíc festivalový Bažant není stejná srajda jako Radegast, pámbů mě netrestej. A slušný cider!

Davo: Plněný langoš nezklame nikdy, stejně jako čínske rezance. Cigánskou si dávám jedině na Pohodě, stejně jako lahůdkový grilovaný oštiepok. Zklamáním tedy byl snad jen Bažant Radler, který je nově alcohol-free. Ale kdo chtěl ovoce, dal si místo toho cider Strongbow.

Adam: Každoročně mi učarovávají Podpecníky (dříve Poplamuchy), a ten falafel, co mě zachránil při útěku z Manu Chaa... Nově jsem ozkoušel cigára v rohlíku – super věc, pokud vás začne unavovat ke snídani sladké. Rozdělit trofej by bylo skutečně obří dilema – wrapy s humusem, samosa, rýže, kombinace omáček, fish & chips …. na RFP člověk div neumřel otravou na stereotypní jídelníček plný přepálených tuků, na Pohodě sotva stihl všechno ochutnat, a i kdyby to zvládnul a ještě si to chtěl jó užít, dost možná by musel přečerpat kreditku.Vysoká kvalita, těžký nadstandard.

Peter: Skoro som sa cítil ako na foodfestivale. Podpecník alias slovenská pizza bol fajn spolu so spomínaným plneným langošom ...alebo čo tak legenda treska v rožku? Ja som sa síce neodvážil, ale nech sa páči. Sklamaný som bol z piva, dvanástka, ktorá je skôr desinou, a desina, ktorá je asi tak osmičkou.