Šejkr #61: „Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje.“

Strašnice jsou vlídná čtvrť, bydlím tu rád. Je trochu rozbitá, špinavá a nepořádná, to mi taky celkem vyhovuje. Stejně jako to, že se tu obvykle nic moc neděje, vlastně tady ani není kam pořádně chodit. Ale skoro všude je to kousek a do kanclu dokonce pěšky. Ve čtvrtek si dávám po dlouhé době home office, na balkóně jde práce od ruky nečekaně dobře. Naštěstí. Hekticky finišujeme říjnové číslo a se všemi těmi „výlety“ a dalším rozptylováním to jde jen těžko dohromady. Ale nic se nemá přehánět, ani ten místní klid a tak loňský přesun festivalu 4 + 4 dny v pohybu do místní školy přišel vhod. Sousedská slavnost loni otevřela sotva na pár hodin, vlastně to byla na hodně dlouhou dobu poslední akce, na které jsem byl. A najednou je tu vernisáž dalšího ročníku. Rok utekl jako voda, přestože byl jeden z nejdelších.

Poslední týdny byly komplikované, ani nevím, jak to že už je tu půlka září. Ruské číslo je dávno venku, těsně před finišem další, které bude zase budit některé ze spaní, a do toho všechny ty festivaly. Obrazy a zážitky z Moody Moon Noize i Sharpe pořád běhají hlavou a nějakou dobu ještě asi budou, do určité míry je to nabíjející a naplňující. Jen by to chtělo si myšlenky trochu usadit, to se pro neustálý přísun dalších nedaří. Procházím plnou strašnickou školou a všechno mi v mozku cirkuluje, do čísla chybí ještě sloupky, nějaké další drobnosti a pochopitelně úvodník. Kruci. Najednou se přede mnou otevírá učebna s haldami skartovaného papíru a červeným podsvětlením. „Dovnitř pouze s návleky na boty a chrániči na kolena,“ říká nápis vedle dveří, na další cedulce je název kolektivu, který zde vystavuje. Jmenuje se Nesladim. Tohle je přesně místo pro mě, tady chci pár minut být. „Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje.“

Brodím se haldami papíru, nějakou dobu jsem v místnosti sám, a to je ze všeho nejlepší. Klid a mír, z reproduktorů na zdi se ozývá pouze tlumený podkres a nějaká slova, která nevnímám. Soustředím se na zvuky papíru, na který šlapu, občas si vezmu nějaký ten chumáč do ruky a přehodím ho na jiné místo. Dětinská zábava? Možná, ale hlavně hezká možnost zkusit na chvilku všechno vypustit. Přichází paní s dítětem a říká něco o tom, jak jí ty haldy papíru připomínají seno. Chápu, rozumím a... okamžitě mizím. Venku si přečtu anotaci a zjistím, že jde o instalaci výtvarnice Petry Vlachynské, která „zprostředkovává pocity lidí se sebevražednými rozlady a pozůstalých“. To povídání, které jsem vypouštěl, byly autentické výpovědi klientů a rozhovory s odborníky z Ústavu duševního zdraví. A já se tady uklidňuju? Typické.

Sedíme s Karlem Veselým na zahradě strašnické školy a tlacháme o tom, jak bylo letošní léto nabité a jak nám dalo zabrat. Okolo je spousta šťastných lidí, atmosféra krásná, kousek od nás hraje swingový orchestr. Oba se cítíme tak trochu nepatřičně, v hlavě mi už zase rotuje práce, musím se zvednout a jít domů k počítači. Mám pocit, že slečna, co bude na obálce dalšího čísla, se mnou bydlí. Otáčím se naposledy na zahradu a zase si vzpomenu na Sharpe. Orchestr vyměňuji za The The ve sluchátkách, na krátkou cestu domů hraje mi I've Been Waitin' for Tomorrow (All of My Life). Ano, každý den.

Dneska večer v osm na Radiu 1 to bude hodně rozstřelené, čekejte vzpomínky na Sharpe a spoustu dalšího, například Bob Vylan, God and Eve, Něco něco, hned dvakrát Lee „Scratch“ Perry, převlečená Metallica a možná přijde i Karol Duchoň. Vlastně je na místě varování.