Popluh | Články / Reporty | 10.05.2015
Německý klavírní kouzelník Nils Frahm se vrátil do Akropole. A návrat to byl vítězný. Mimo jiné se postaral o to, že tam, kde se dřív psalo o slušně zaplněném sále, se teď bude u obvyklého počtu návštěvníků tamních koncertů psát přinejlepším o poloprázdných prostorech. Po strop natřískaná Akropole se třásla v základech, i něžně vibrovala podle jediného člověka.
Natřískáno bylo už na předkapelu, kterou byli brooklynští Dawn of Midi, a to se ještě většina občerstvovala venku nebo u baru. Avantgardní jazzové trio, sázející na trošku jiný minimalismus než hlavní hvězda večera, osekávalo jazzové "improvizace" až na kost. Celý set se pocitově slil do jediné skladby, ze které sice nic neznechutilo, ale ani nenadchlo.
Ta pravá tlačenice začala až s blížícím se vystoupením Nilse Frahma. Chvílemi to vypadalo, že do lidského lisu by se nevešel už ani špendlík, nicméně průběh večera dokázal, že do nepropustné masy přelévající se podle toho, jak Frahm tancoval po klaviaturách svých nástrojů, může spadnout cokoliv z balkonu (flaška/sklenka), aniž by kdokoliv přišel k újmě. Naštěstí. A k samotnému koncertu? Za prvé, Nils Frahm je král. Za druhé, kdyby nebyl hudební génius, s klidem by se uživil jako bavič. Za třetí je už teď jasné, že to byl jeden z koncertů roku. Za čtvrté, Frahm svým přístupem ke klasické hudbě, elektronice a ambientu dosáhl megalomanství v minimalismu – tečka.
Stage? Na první pohled komorní, vlastně jen pár světel a nástroje. Jenže zeď z nástrojů, nad kterými se tyčily věže varhan, budila respekt. Na tohle že jako bude hrát jeden člověk? Hrál, strhujícím způsobem. Přestože Frahmovo poslední album Solo je minimalistické, jak taky napověděla úvodní skladba Ode, německý pianista volně přelétával od minimalistických kusů k tepavým elektronickým skladbám a zpět. Naprosto přirozeně. Celý set se změnil v harmonický hudební organismus, který nenarušovaly ani občasné (a dost vtipné a sympatické) proslovy, dělící jednotlivé hudební bloky. Nils Frahm dokázal ukolébat, dojmout, roztančit, i omráčit. A taky možná po letech donutil pár jedinců odsát se od bradavky mobilního telefonu a vypnout ho.
Nils Frahm (de)
7. 5. 2015, Palác Akropolis, Praha
foto © Adam Hencze
Filip Peloušek 25.07.2024
Nejsem na Colours poprvé, ale za sedm let mé absence jsem zapomněl, jak monumentální areál je, a hlavně, kolik lidí se v něm pohybuje.
Ema Klubisová 24.07.2024
Po Bear Stone sme sa odviezli do Záhrebu, kde sme prespali u kamaráta, snažiac sa pozliepať štyri dni festivalových dojmov do jedného koherentného textu a fotogalérie.
Dantez, Michal Mikuláš 21.07.2024
Sobota s Jamesem Blakem coby hlavní hvězdou věští, že se letošní konec ročníku bude za poklidnějšího rozjímání...
Dantez, Michal Mikuláš 20.07.2024
Pátek, středobod festivalu, srovnávání stavů.
Dantez, Michal Mikuláš 19.07.2024
Štvrtok sa v poobedňajších hodinách rozbieha do maximálnych rozmerov. Vír festivalu už sťahuje všetko okolo seba.
Dantez, Michal Mikuláš 18.07.2024
Pozvolné propíjení jasných barev: krotkost hlasitosti kompenzují Morellovy dozvuky.
Timon Láska 17.07.2024
Tak intenzivní komunitní vibe jsem na žádném festivalu necítil. Soustřednost a jedinečnost vzájemného porozumění navíc sahá přes různé faktory.
Jakub Béreš, Dominik Polívka 16.07.2024
Strach o nejbližší střídá po návratu domů obavy o samotný festival. Pohoda je místem s jedinečnou reputací a bezpečným prostorem pro všechny, kterým není dobře ve vlastní zemi.
Václav Valtr 16.07.2024
Místní spolek Thonmi chová jaky, provozuje restauraci s exotickou kuchyní, buduje tibetský dům či asijskou poznávací stezku. Decentní festival coby vrchol sezóny.
Aneta Martínková 15.07.2024
Dramaturgie, prostor, ve kterém se festival odehrává, světla, ozvučení. Všechny podmínky jsou tu zkonstruované k tomu jít úplně na dřeň.