Pocity potomka podvedené generace se spadem z Černobylu na hlavách, neschopnost žít spořádaný život, příliš silný vztah k pití a neutuchající touha jsou hlavními tématy desky.
Blues. Jestli je tento žánr už relativně přežitý, Jan Fic, hudebník a výrobce kytar usazený v Brně, předvádí, co může přijít „potom“. Houpavým rytmem, texty a stylem zpěvu, který se místy podobá spíše recitativu, je album Potom absolutně bluesové. Nicméně zvuková pestrost pod tím, ta omáčka, ve které se tenhle splín koupe, dělá z Ficovy v řadě druhé desky něco víc než jen depresivní brblání nad životem.
Pocity potomka podvedené generace se spadem z Černobylu na hlavách, neschopnost žít spořádaný život, dost možná příliš silný vztah k pití a neutuchající touha zkoušet to znovu jsou hlavními tématy desky. Celý tenhle světabol pak podmalovávají industriální, řezavé a kovové zvuky, které jasně odkazují k práci rukama. Je v tom syrovost a slušivá ostrost. Přebal desky se zrezivělým ozubeným kotoučem uprostřed je pak v tomto ohledu zcela explicitní. Bolestivý splín naštěstí přináší zajímavé obrazy, a dokonce i záblesky štěstí v podobě rychlých orgasmů nebo mikrospánků, které však netrvají nikdy dlouho. Někdy je Fic v poloze týpka, co je sice dospělý, ale stejně volá: „Mámo, kde tě sakra mám, bojím se sám!“ a song Ve tmě pak evokuje neutěšené úzkostné pocity přerostlého dítěte, které své strachy ještě nepřekonalo. Jindy je Fic o něco optimističtější a provolává: „Někde tam je, já nevím kde, ale stejně to zkouším!“
A ať už jde o hledání čehokoliv, píseň Stejně to zkouším se hrne neúprosně vpřed a tok slov, který jde celkem snadno do hlavy, naštěstí rozkrajuje pravidelný řezavý zvuk připomínající cirkulárku. Příjemně, i když neméně temně, upouští od bluesové formy song Potom. Je to vlastně příšerně upřímný a chrčením zastřený lovesong. Slova „Věř, že jsou mý city ryzí. A bolí mě, že tě to bolí.“ jsou dojemné a to, co se pod nimi hudebně odehrává, je ponuře se valící synťáková zvuková kulička kovových pilin. A jsou to právě tyhle drobné hudební odřezky, které dělají Ficovy songy barevnými.
Na pozadí industriálního hlomozu se však některá témata jako důstojníci, moře nebo odkazy na westernovou tématiku jeví jako zbytečná klišé. A přitom stokrát zpracovaný motiv svítání se Ficovi naopak daří pomocí zvuku rozbíjení čehosi kladivem do jisté míry posouvat o kus dál. Pokud je tohle podobenství bušení v hlavě po ránu po flámu, pak je to utrpění autenticky kruté.
Dvojsmyslné pojetí motivu výtahu je pak tematicky o něco zajímavější. Fic se převtěluje do role obsluhy zdviže, zároveň ale mluví také o výtahu vzpomínek z něčí hlavy. Jako by bylo možné se doslova svézt výtahem něčích vzpomínek a všechno to nasát. „Jitku to sežralo od prsu,“ zní skladbou Listopad a rakovinové téma v závěru pomyslné úzkostné a propité after party už zase docela bolí. Jediná spása v tom všem, jediný bůh, jsou prý děti, ty, které jsou tak otravné, nedají pokoj, ale dost možná nic lepšího není. Dětská nevinnost a čistota strachu jako by se však na této desce s dospělostí zakalila a zrezivěla.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.