Zapleteni v sítích filmu (FAMUFEST)

Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Těmi se musí člověk prodírat, aby se vůbec dostal do kina. Stíhám tak akorát a očividně nejsem jediný, je problém se pohnout o pár metrů. Neslyším vlastního slova a vstup na zahajovací ceremoniál s projekcí krátkometrážního filmu Electra nemá nikdo jistý. V pražském Biu Oko je středeční podvečer, v živoucí a zahuštěné atmosféře byl právě zahájen čtyřicátý ročník festivalu FAMUFEST.

Lokace multižánrového filmového festivalu nebývají každoročně stálé, hlavním útočištěm se ale už druhý rok po sobě stalo právě letenské kino. Po následujících pět dní se nejen zde promítají hlavně nové krátkometrážní snímky studentů zejména pražské FAMU. Akce funguje jako funkční ukázka nově vznikající filmové tvorby a možné budoucnosti české kinematografie veřejnosti. Jen škoda, že dostat se na úvodní projekci je zdlouhavé a chaotické. Má to ale uspokojující důvod – snímek Electra, který po úvodních slovech organizátorek a studentek Anny Horákové a Julie Martinkové, stojících v čele letošního ročníku, zahajuje festival.

Stop motion animace s živými herci (a až příliš mnoha panenkami) působí znepokojivým dojmem od první chvíle. A přesně jak by měla. Nesmělá výpověď dospívající, v dětství zneužívané Electry má spád a ve finálním rozuzlení velkou emociální tíhu. Režisérka Daria Kashcheeva s filmem během minulého roku procestovala svět, zaslouženě získala ocenění v Torontu a po uvedení na FAMUFESTu i cenu za nejlepší kameru a režii animace zde. (Vzápětí převzala i Českého lva na poněkud kontroverzním sobotním předávání v Rudolfinu.) Ti, co se na promítání nevešli, mohli Electru i další studentskou tvorbu navštívit další dny v tematicky emočně laděných blocích.

SKRZE EMOCE

Zastřešujícím tématem byly Sítě. Sítě v rámci filmové produkce a jejího propojení s dalšími obory, které dávají finální kinematografický produkt dohromady, nebo sítě jako sociální a komunitní nástroje, z nichž plynou tak silné a často nekontrolované zážitky a emoce. A právě emoce určovaly nádech jednotlivých bloků. Jejich názvy jako Stud, Obava nebo Vina předem naznačovaly, že nepůjde o lehké pásmo snímků. Což neznamená, že nedokázaly překvapit. Naopak. Hned po sobě „šel“ například Muž, který neměl přijít (Marcela Mencelová, Ondřej Hošek), krátká noirová scénka sledující tichý střet muže a ženy v jednom bytě, následovaný silným teenagerským příběhem o závisti na kráse Jsme v tom spolu (Anna Wowra) z prostředí tuctové české vesnice. Atmosféru v sále umocňovaly momenty, kdy se autoři potlesku dočkali ihned po posledním záběru, jindy naopak diváci čekali v tichu do zmizení posledního jména z titulků.

Odlehčenějších bloky diváky rozesmávaly, i když byly často následovány hořkosladkým tichem. Tak nějak diváci reagovali, když se v tragikomickém Bzukotu země (Greta Stocklassa) skupina vybraných expertů pokouší vymyslet, jaký vzkaz poslat mimozemským civilizacím, a ve finále jsou lidstvem znechuceni. Staří mistři (Adam Barbora) naopak žádné nepříjemné emoce vyvolávat nemohli. Parta postarších kamarádů si ráda zahraje ping pong, ale co je ještě lepší než vyhrát, je společně si sednout k pivu u hracího stolu a ležérně si užívat společný čas.

Kratší snímky, průměrně do třiceti minut, byly experimentálnější, nejasnější, až avantgardní. Jak jinak popsat dokumentární Sluneční stvoření (Šima Müllerová), sledující světem nezkažené děti, volně pobíhající, hovořící i spolu mlčící. Snímané přes bělavý filtr a s magickou hudbou od Alberta Romanuttiho (Bert & Friends) v pozadí odpovídají na jednoduché otázky typu „Jsi šťastný?“ nebo „Jak myslíš, že působíš na ostatní?“. Nevinné odpovědi představovaly samy o sobě silný, až existenciální zážitek.

I dokument Pochcánek (Jan Hušek) se svým hledáním toho, co znamená být chlap, před nás kladl, vedle komických situací neomaleného protagonisty (a režiséra zároveň), nepříjemná zamyšlení. Co musíme pro sebe a ostatní dělat a co se po nás naopak jen chce? Právě pokládání osobních otázek a promlouvání k divákovi se valné části autorek a autorů letos dařilo.

MINULOSTÍ K SOUČASNOSTI

I když se FAMUFEST snaží zaujmout primárně mladší publikum, nadšeně přijaty byly snímky z minulého století, třeba Jiřího Vejdělka, Vlasty Janečkové nebo nedávno zesnulého Juraje Jakubiska. Starší ukázky působily na první pohled jednodušeji, což bylo příjemné zpestření. Co oživilo sál naplno, byla návštěva Agnieszky Holland.

Ta představila rovnou dva své filmy, o každém z nich se na pódiu uvolněně rozhovořila. Nejprve speciálně pro festival uvedla nedávný snímek Přes kosti mrtvých, s velkou radostí následně ukázala i svůj absolventský snímek Hřích boha. Ten svojí prostořekostí, jednoduchostí a humorem bavil. Pětapadesát let starý kousek funguje i dnes a propojování minulosti se současností organizátorky avizovaly už předem jako důležitý krok.

Proto se tvůrčí tým pod vedením odborné asistentky Terezy Czesany Dvořákové pokusil spojit současnou podobu FAMUFESTu s tou minulou a ukázat návštěvníkům více historie a kontextu. V Holešovické šachtě si tak mohli po čtvrteční vernisáži návštěvníci prohlédnout výstavu mapující každý z ročníků, doplněný o audiovizuální komentáře účastníků i režisérů, a to díky dlouhé rešeršní práci v archivu. Dvě kamenné místnosti byly při otevření zaplněné a nedalo se prakticky pohnout. Díky za to!

I když stihnout veškerý program bylo nemožné, studenti pražské FAMU, střídající se každoročně v organizaci festivalu, zajistili přirozenou plynulost průběhu. Napomáhala tomu blízkost lokací, které se vyskytovaly v docházkové vzdálenosti. Letos se prakticky všechny akce odehrávaly na Praze 7 mezi Holešovicemi, Letnou a Štvanicí. Přeběhnout tak z letenského Oka do divadelní scény Alfréd ve dvoře nebyl žádný problém. Nebo si dojít na přednášku do Café Letka a poslechnout si například Aleše Najbrta, pokud jste přišli dostatečně včas, hovořícího o tvorbě filmových plakátů a jeho vlastních zkušenostech, například z práce na kultovním Kouři. Síťovou tematiku FAMUFEST promítnul jak na plátno, tak do města samého. Potkat na ulici herce z promítaných filmů nebo lidi, kteří před pár minutami seděli ve stejné řadě jako vy, bylo na denním pořádku.

KOMUNITNÍ TECHNO I TICHO

Doprovodný program byl bohatý. Právě v Letce se denně odehrávaly přednášky a čtení nerealizovaných scénářů jejich autorkami a autory, texty zároveň po celou dobu visely v předsálí Oka. Tam se rovněž dalo na počítačích zahrát mnoho studentských videoher.

Kde se sešla většina návštěvníků festivalu, byl Bike Jesus. Štvanický klub byl neustále plný, koncerty jely až do rána, často laděné do techna. Electropopově laděná formace Viah zahrála s mimořádně pozitivní energií set obsahující nejen vlastní skladby, ale i třeba taneční verzi Voda, čo ma drží nad vodou od Elánů. Nejenergičtější show ukázal Lajfr, který si svými hlasitými texty podmanil celý klub. Něco podobného dokázala i Anna Červeňová, jen v jiném prostředí.

Ta si v hlavní a jediné roli převzala divadelní pódium v Alfrédovi ve dvoře a vystoupením You'll lose your head for me, kde svým uhrančivým projevem a černočerveným nasvícením umlčela sál. Ve své one woman show vyvolávala pocity strachu a zhnusení nad způsobem, kterým musí získávat role, nebo nad tím, jaké typy lidí jakožto femme fatale potkává na večírcích v klubech.

FAMUFEST dokázal originální filmovou tvorbou klást nelehké otázky, překvapovat unikátními vizuály a animacemi, a přitom zvládl jít i dál. Off-screen programem dostal lidi na divadlo, koncerty, videohry i autorské texty. Celkově tak dokázala organizace festivalu na malém městském prostoru propojit kreativní lidi různého druhu, ale neomezené pouze na studenty jedné fakulty. Síť lapila a nepustila. Zůstal pocit nečekané blízkosti uprostřed rušného velkoměsta.