Ladislav Tajovský | Články / Reporty | 14.11.2017
Živé kvety jsou doma institucí, která přesahuje rozměr populární hudby. U nás máme taky spoustu skvělých muzikantů, ale rozměru toho, co na Slovensku znamenají Živé kvety, nikdo západně od Moravy nedosahuje.
Tentokrát je pozval stále lepší Unijazz do stále lepšího Kaštanu, takto své domovské scény. Páteř večera logicky tvořily písničky z loňské desáté řadovky Nové poschodia, výjimkou z vlastního repertoáru bylo závěrečné blues Sváti Karáska Návštěva v pekle, překvapení večera. Zazněly i dvě zatím nevydané novinky, Nestrácaj dych a Navždy.
Živé kvety naplňují dylanovské heslo „tři akordy a pravda“, na jejich písničkách je nejcennější právě to, že jim jeden věří, i když s lecčím nemusí souhlasit. Zazněly dva druhy písniček – ty první s klasickým milostným tématem, ty druhé ostře politické. Už od časů domovského divadla Stoka čelila skupina zřetelnému odporu vládnoucího establishmentu, nejdřív mečiarovského a teď Ficova, aniž by ale Lucie Piussi, výhradní autorka textů, jakkoliv slevila. Jestli i ve skladbách odehraných v Kaštanu najdeme něco jako poselství, pak jednoznačně to, které se nese v duchu univerzálního humanismu („To, čo nás spája, je silnějšie a väčšie ako to, čo nás delí...“). Dost možná je v některých postojích jistá dávka naivity, ale optimismus a víra v „dobro“ jsou tím nejlepším ze špatných přístupů ke světu.
Klíčovým prvkem zvuku kapely je kytara Petera Bálika. Ten si nedávno pořídil nového Gibsona (model Les Paul), a pokud chcete slyšet Neila Younga v plné síle a naživo, můžete zvolit přístupnější a levnější variantu. Bálik je do zvuku svého nového nástroje evidentně zamilovaný a hodně mu to s ním jde, zároveň mu nechybí soudnost a cit pro míru. Za bicími seděl místo zaneprázdněné Agnes Lovecké Michal Lašán, který dostál tomu, proč na pódiu byl. Autor textu si rve zbylé vlasy, že odešel poté, co koncert po dvou a čtvrt hodinách skončil, a minul tak unplugged blok, který poté neplánovaně přišel. Zatraceně…
Živé kvety (sk)
11. 11. 2017 Kaštan, Praha
foto © Veronika Kamila Wohlrabová
Filip Peloušek 25.07.2024
Nejsem na Colours poprvé, ale za sedm let mé absence jsem zapomněl, jak monumentální areál je, a hlavně, kolik lidí se v něm pohybuje.
Ema Klubisová 24.07.2024
Po Bear Stone sme sa odviezli do Záhrebu, kde sme prespali u kamaráta, snažiac sa pozliepať štyri dni festivalových dojmov do jedného koherentného textu a fotogalérie.
Dantez, Michal Mikuláš 21.07.2024
Sobota s Jamesem Blakem coby hlavní hvězdou věští, že se letošní konec ročníku bude za poklidnějšího rozjímání...
Dantez, Michal Mikuláš 20.07.2024
Pátek, středobod festivalu, srovnávání stavů.
Dantez, Michal Mikuláš 19.07.2024
Štvrtok sa v poobedňajších hodinách rozbieha do maximálnych rozmerov. Vír festivalu už sťahuje všetko okolo seba.
Dantez, Michal Mikuláš 18.07.2024
Pozvolné propíjení jasných barev: krotkost hlasitosti kompenzují Morellovy dozvuky.
Timon Láska 17.07.2024
Tak intenzivní komunitní vibe jsem na žádném festivalu necítil. Soustřednost a jedinečnost vzájemného porozumění navíc sahá přes různé faktory.
Jakub Béreš, Dominik Polívka 16.07.2024
Strach o nejbližší střídá po návratu domů obavy o samotný festival. Pohoda je místem s jedinečnou reputací a bezpečným prostorem pro všechny, kterým není dobře ve vlastní zemi.
Václav Valtr 16.07.2024
Místní spolek Thonmi chová jaky, provozuje restauraci s exotickou kuchyní, buduje tibetský dům či asijskou poznávací stezku. Decentní festival coby vrchol sezóny.
Aneta Martínková 15.07.2024
Dramaturgie, prostor, ve kterém se festival odehrává, světla, ozvučení. Všechny podmínky jsou tu zkonstruované k tomu jít úplně na dřeň.