Erased Tapes. To zní podstatně lépe než posledně.

K Erased Tapes Records jsem se dostal díky americkému skladateli Peteru Broderickovi, jenž na svůj věk oplývá neobvyklým množstvím alb a prací pro film a umění vůbec; Je znám rovněž z projektu Efterklang a ze spoluprací s kapelami Norfolk & Western, Horse Feathers nebo Laurou Gibson. Po něm přišel na řadu mladičký islandský klavírista a skladatel Ólafur Arnalds. Věřte nebo ne, dohromady je jim padesát let a za sebou mají desítky desek a odehraných koncertů po celém světě. Stejně jako Peter, i Ólafur má na kontě nejednu filmovou kolaboraci, doporučuji soundtrack k filmu Another Happy Day. Že label Erased Tapes přijede do Prahy oslavit páté výročí, znamenalo jediné.

X-krát naposlouchaná alba, netrpělivé čekání a odpočítávání dnů. A pak to konečně přišlo. Před Palácem Akropolis plno, dole u vstupu do divadelního sálu fronta na vinyly. Začátek byl plánován na půl osmou, ale A Winged Victory for the Sullen nastupují o patnáct minut dřív. Harfa se rozeznívá a přidávají se pomalé, táhlé tóny violoncella, pak i kytarové ruchy hlavních členů Dustina O’Hallorana a Adama Bryanbauma Wiltzieho, prostor prostupuje postupná ambientní nálož. Mezi skladbami Adam děkuje pořadateli Josefu Sedloňovi a vyzývá, abychom mu koupili drink. Publikum se směje, sálem proudí srdečná energie. Další kompozice jsou opět postaveny na povlovných tónech, hudba se zvedá a zase klesá, přidává se klavír, masivní basa ze syntezátoru, který je hned na klavíru, divadelní sál rezonuje. A Winged Victory for the Sullen dohrávají a sklízejí ohromný aplaus.

Lidi se jdou občerstvit a na pódiu se objevuje Ólafur Arnalds. Připravuje si iPad a midikontroler. Uvelebuje se, bere mikrofon a půvabnou islandskou angličtinou promlouvá k publiku, ptá se, kdo byl na jeho předešlém koncertu a stejně jako na jaře ho žádá, aby mu dělalo doprovod. Rozeznívá obecenstvo do tónu „a“ („Víc, víc!“) a dodává: „Hmm, to zní lépe než posledně, protože tehdy to znělo asi takhle.“ A bouchne do klaviatury. Všichni se baví, z Arnaldse vyzařuje zvláštní energie. Pak obecenstvo ladí do géčka, všechno si nahrává do počítače a pomocí iPadu ladí hlasitost a různá zabarvení, což následně použije jako pozadí pro úvodní song. Při druhé skladbě se objevuje Nils Frahm a přisedá ke druhému klavíru, po písni za velkého potlesku zase mizí. Ólafur vypráví o vzniku písně Poland, že když jeli z Bratislavy do Poznaně a nemohli spát, protože v Polsku mají děravé silnice, tak vstali a začali pít, vodku, polskou, ale to taky moc nešlo, protože autobus pořád poskakoval. Sál plní hlasitý smích, na nějž navazují elektronické tracky Gleypa Okkur a Near Light, které živě doprovází i cello a housle. Na závěr zaznívá moje nejoblíbenější Lag Fyrir Ömmu, která je na desce v doprovodu smyčců – ale ty jdou ze scény. Ólafur procítěnými pohyby vyťukává jednotlivé tóny a v tom se z ničeho nic ozve cello. Chvíli nechápu, než mi dojde, že zní kdesi z chodby. Velmi vtipné. Publikum píská, tleská a Ólafur ukazuje na hodinky a říká, že si jde dát pivo na bar.

Nastupuje, tentokrát v hlavní roli, Nils Frahm. Hudba se sotva rozlehne a na pódium přibíhá Ólafur se dvěma panáky v ruce, podá ho Nilsovi, přiťuknou si, napijou se, zatímco Nils stále hraje. Ólafur usedá k druhému pianu, oba mačkají klávesy ve dvaatřicetinových notách, stupňují to, co začali. Zvuky se násobí a vytvářejí neuvěřitelnou kulisu, koncert graduje. Pak Ólafur odchází, Nils vypráví historku, aby hned na to zahrál patnáctiminutovou skladbu...

A takhle je to vlastně pořád. Nils hraje, hraje a hraje. Legendární syntezátor Roland Juno-60 rozehrává do modulací obarvených pitch wheelem a dalšími filtry, že by mu to záviděl i Jean Michel Jarre. Masivní basa, řezající lead a gradující výšky modulované do plošných, kobercových emocí. V závěru se pouští do dvacetiminutové, jak bych to řekl?, improvizace. V jednu chvíli hraje tak rychle, že zvuky se spojují v jeden táhlý tón, jako by na pódiu byl ještě další nástroj. A pak je po všem. Bouřlivý potlesk, pískot si žádá přídavek. Následuje poslední píseň s Arnaldsem, ale publikum chce pořád víc. Óláfur ho vtipným gestem zklidňuje, pssst. To se několikrát opakuje a celý koncert končí za naprostého ticha...