Guilherme Henriques (Gaerea): Zpíváme o zoufalství, ztrátě, a jsme poněkud melodramatičtí

Ať už to je blackové scéně po chuti, nebo není (většinou spíš ne), zdánlivě neměnné stavební kameny žánru – blastbeaty a mrazivá, trsátkem hraná tremola – lze použít všelijak. Franta Štorm z nich postavil pomník ayahuascovým flashbackům, norští Ulver je naskenovali do kompu a zprznili v Autocadu a elegantní Deafheaven prezentují black metal tak, že je přijatelný i pro hipstery. Posledních dvacet let vytáčí skalní příznivce dokonce už i klasici z Darkthrone: s určitým sadistickým uspokojením si pohrávají s prvky crust punku, heavy a speed metalu.

Jeden z nejnovějších blackmetalových kultivarů vypěstovala Gaerea v Portu, přístavu doposud známém hlavně přepáleným červeným vínem. Poctivě ho zavodňují vším, co vyvěrá z portugalské hudební tradice, melodramatičností a smutkem, který nikdy neodezní. Jejich vizi v mezích daných produkcí Brutal Assault představil třicetiletý Guilherme Henriques, vokalista a kytarista, byť na kytaru hraje poslední roky hlavně ve studiu.

ÚDĚL NEBO OSUD?

Budu chvíli za Gandalfa a zkusím třináct nedůvěřivých norských gnómů přesvědčit, proč by měli brát vážně lid, který to podle jejich měřítek s černým kovem moc neumí. Jen se nebudu dovolávat zásluh Bilbova prastrýce, který jednou ranou sťal velitele skřetů a vynalezl golf.

Fabule podobná té, která následuje, se vypráví, co Vasco da Gama vyplul do Indie. Dva mladí lidé se do sebe vášnivě zamilují. Rodiny jim ale nepřejí; nevěří chudému mladíkovi, že by z toho mála, co údolí řeky Tejo nabízí, uživil případnou rodinu. Uražený mladík se tedy s tisíci dalšími vydá na moře za bohatstvím a slávou. Chtěl by co nejdřív vydělat jmění na obchodu s diamanty, korkem, kávou, solí nebo lidmi, a tím pak všem doma zacpat huby. Možná nakonec zbohatl a tutéž věrnou, nehynoucí lásku přísahal někomu jinému. Možná ho dřív v Angole, Mosambiku, Brazílii nebo Cabo Verde stihla smrt, to zůstává nejasné, každopádně už se nikdy nevrátí. Dívka v černém, kterou opustil, posmutní, bere do ruky kytaru vytvarovanou do obří dřevěné slzy a začne zpívat, jak moc se jí po něm stýská. Tak nakonec zpracuje své trauma a v Portugalsku ve 20. letech 19. století zrodí žánr jménem fado – úděl nebo taky osud.

„Zpíváme o zoufalství, ztrátě, a protože jsme, odkud jsme, jsme taky poněkud melodramatičtí,“ říká mi k tomu o dvě stě let později v pevnostním městě Josefov Guilherme Henriques. Odmaskovaný vystupuje i mluví málem jako manažer z nějaké nadnárodní korporace. Na kytaru, ne však tradiční portugalskou nebo azorskou se dvěma vyřezanými srdíčky, drhne black metal. Z folklóru si půjčuje nejvýš saudade, neuhasínající touhu po nedostupném člověku nebo něčem nedosažitelném.

„To je rozhodně častý námět, hlavně na posledních albech,“ připouští. „Chápete-li danou kulturu, uslyšel byste v tom, co děláme, spousty dalších věcí, které ji připomínají, jemný smysl pro drama anebo pocit, že jste ztratil někoho vám velmi blízkého a už ho nikdy neuvidíte, který je pro saudade charakteristický.“ Pocit za slovem se nepromítá pouze do výpravných mollových melodií, vyzařuje také z černých kukel, které si kapela sama vyrábí. Bílé obrazce na nich vypadají, jako by se co nevidět měly roztéct. Zapředu tedy řeč, jestli též nenesou další skrytý význam.

„Začínali jsme s různými outfity a postupně je obměňovali, jak se kapela vyvíjela,“ vysvětluje mi frontman. „Kostýmy nereprezentují žádnou ideologii nebo mytologii, pouze jak se jako kapela cítíme. Skvěle reprezentují, co máme na mysli.“ Corey Taylor ze Slipknot tvrdí, že je úplně jiný pocit hrát v maskách, ale víc než jeho názor mě právě teď zajímá Guilhermův. „Svým způsobem bych s ním souhlasil,“ reaguje rozvážně. „Jsme naprosto svobodní. Jako by se na nás nikdo nedíval a my si žili ve vlastním světě a cítíme hudbu, jak bychom ji cítit měli. Nikdo nás nesoudí, ani my nad tím nepřemýšlíme. Tohle jsme my, jsme sami sebou a lidé s námi chtějí souznít.“

JAKO DOMA

I s odloučením má kapela přímou zkušenost; donedávna byla rozptýlená všude možně, v tom už ale Guilherme nevidí nosné téma: „Teď už všichni žijeme v jednom městě a tehdy to bylo jenom o logistice. Prostě jsme spolu nebyli tak často, jak jsme chtěli. Denně si voláme a naplno se zabýváme kapelou.“ Nevnímá rozdíl ani mezi tím, když jsou spolu, a kdy volají přes internet a posílají si nápady. „Je to to samé a ničemu to neuškodilo ani nepomohlo, ať už jsme na turné, nebo doma něco tvoříme. Chemie mezi námi je pořád stejná a velmi dobře se bavíme. Do hudby dáváme hodně nápadů a kreativity, ale také spousty věcí za sebe. A že někdo z nás třeba žije v jiné zemi, nehraje roli.“

Jeho pro mě trochu zarážející postoj lépe pochopím až v samém závěru, kdy zkusím, jak rozumí českému pořekadlu „Doma není nikdo prorokem.“ Běžně ho chápeme tak, že se člověk může snažit, jak chce, ale své nejbližší a sousedy nikdy neohromí. Ne tak Portugalec: „Znamená to, že člověk musí nejdřív vyrazit do světa, aby svoje sousedy přesvědčil?“ ptá se; popřu to a vysvětlím proč. „No, my jste se velmi rychle naučili, že každému se nezavděčíme. Na to hrajeme špatnou muziku,“ odvětí hudebník lakonicky.

Zní to zvláštně od chlápka, který podle toho mála, co jsme si za dvanáct minut stačili říct, prožívá s kapelou životní triumf, ale mám pro to možné vysvětlení. Po Moonspell druhá nejznámější metalová kapela z Portugalska nemá moc kdy se podívat, jak rychle roste. Vznikla teprve roku 2016, brzy si jí všimlo velké žánrové vydavatelství Season of Mist, od něj v srpnu 2025 přešli k ještě většímu Century Media a celou tu dobu jsou v podstatě pořád na šňůře.

Srovnání s Moonspell tedy Guilherma trochu zaskočilo. „Nejsme druzí největší. O tom rozhoduje metalová scéna. Moonspell obdivujeme, jsou to naši přátelé. Letos jsme na velkém festivalu Evil Live Open Air v Portugalsku hráli po dvou, třech letech, a byli jsme naprosto ohromení reakcí tisíců lidí, co se na nás přišli podívat. Uvědomili jsme si, že jsme v Portugalsku větší, než jsme si mysleli, a chceme tu být víc i do budoucna. Myslím, že vyrůst v tak malé zemi, jako je ta naše na jihu Evropy, znamená opravdu hodně cestoval po světě. Pak vás lidé začnou vnímat a uvědomí si, co hezkého doma mají.“

Přál jim také Brutal Assault, kde vystoupili už podruhé. Jestli jim před třemi lety vyhradil okrajovou Oktagon, letos je vyslal na jedno ze tří největších pódií. „Milujeme to tady. Je to náš oblíbený festival. Pro mě je velký tak akorát a atmosféra je tady prostě úžasná. Cokoliv mezi těmi zdmi postaví, je parádní. Cítíme se tu jako doma,“ hodnotí Guihelrme josefovskou akci.

Jsou to a zároveň nejsou zdvořilostní fráze, co jsem v různých obměnách slyšel od spousty kapel – jako zvyk oslovovat lidi tam dole „motherfuckers“ a hecovat je, že nejsou slyšet a ať udělají bordel. Žádná slovní vata by ale u Gaerey nezakryla nadšení, jaké vídávám spíš u tuzemských kapel, které Tomáš Fiala pozve na poslední chvíli jako náhradníky. Nebylo v tom ani zbla rutinérství Dimmu Borgir, kteří to bez Galdera, jejich dlouholeté skladatelské a kytarové opory, zapíchli o rovných dvacet minut dřív, ani povýšená obřadnost Mayhem. Na koncerty jako je tento, Guilherme už pár let odkládá kytaru, aby se mohl plně soustředit na show. Jako by byl kapitán týmu hrajícího finále na mistrovství světa ve fotbale s tím rozdílem, že jejich triumfální představení chytalo typicky posmutnělý portugalský vibe. Jako by nakonec v zápase o zlato brali stříbro.