Pro novou desku Muchy je příznačná fúze žánrů, prolínání jazyků a vypůjčování si jak melodií, tak slov odjinud.
Brněnská skupina Mucha je známá svou provokativností a čtvrté album s názvem Tos posrals naznačuje, že v tom hodlá pokračovat. Textovou inspiraci čerpá frontmanka Nikola Muchová především ze sociálních sítí a ani tentokrát si nebere servítky, vysmívá se svým typicky nevybíravým humorem všem a všemu.
Pro novou desku Muchy je příznačná fúze žánrů, prolínání jazyků a vypůjčování si jak melodií, tak slov odjinud. Úvodní song Kill the Messenger se vyjadřuje k závislosti na síti a nabízí klasický skočný punk, který konejší aluzí na líbivé melodie 60. let. A titulní skladba potvrzuje nastavené. Chlap jednoduše „posral“ to, že jí nadbíhal a pak to na ni zkusil. Z písničky je cítit americký punk rock podpořený foukací harmonikou v refrénu a v Americe zůstáváme i s country popěvkem „z celé jižní eskadróny nezbyl už ani jeden muž“.
Feminismus a zastánce #MeToo Mucha reflektuje ve stejnojmenném songu. Do něj si vypůjčila od Mňágy a Ždorp verše „chtěl jsem tě jenom pohladit na patřičném místě, pravda, trochu přitlačit“ a tvrdí, že jediné, o co tady jde, je, že to všichni chceme. Ze společenských témat Mucha neopomíná ani klimatickou krizi a v songu Greed hlásí, že tu „všichni pochcípáme“ kvůli zhýralému a pohodlnému životu. Ženský cyklus je ve skladbě Rudá řeka zabalen místo do vložek do baladické melodie, kterou s rozčílením nad vlastním údělem rozbíjejí ostré kytary a skákavý rytmus. Jenže než se stihne rozjet, už ho usměrňují reggae figury a fonetická angličtina ve stylu Xaviera Baumaxy. Epilog krvavé písně končí cover verzí Chinaski se slovy „a ty mi to vyčítáš a já jsem na tebe nasraná“. Ze skladby se tak stává volná koláž, jejímž hlavním smyslem není ani tak její celistvost, jako vtip.
Z celé desky příjemně vyčnívá balada Mrtvá s neotřele vystavěnou mezihrou, kde se objeví dokonce cimbál a navozuje opravdu úzkostnou náladu při pomyšlení, že člověk zemře a nikdo si toho nevšimne. V jazykově pitvorném koktejlu pokračuje skladba Hajlando, která hledá libovolný rým na „to“ a od začátku baví zvukem hammondek, rytmickou nápaditostí a mužskými vícehlasy. Smířlivější pohled na mužskou neschopnost přináší skladba Rýmička, kde Mucha prozrazuje, že je ochotná se o umírajícího muže postarat, což by možná autorčin fanoušek nečekal.
S novým albem Muchy dostáváme očekávatelnou dávku sarkasmu a nekompromisních názorů. S cover verzemi jsme se u ní setkali už dříve, nicméně nahrávka Tos posrals jimi opravdu překypuje. Otázkou je, zda se jedná o humor, který často nejlépe funguje naživo, nebo nutnost čerpat inspiraci jinde.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.