Laurent Schroeder-Lebec (Pelican): Musíme zase hrát spolu!

Laurent Schroeder-Lebec pochází z Bretaně, ale už zhruba třicet let žije v Chicagu. Před patnácti lety opustil domovskou skupinu Pelican. Bylo jim spolu dobře, dařilo se. Dostali se do katalogu Hydra Head Records mezi Neurosis nebo Isis a stále patří mezi klíčové pojmy postrocku. Odešel kvůli důležitějšímu životnímu projektu – prvnímu synovi. Přibyl k němu časem druhý, a tak se Laurent do Pelican vrátil teprve před třemi lety. Proto mě zajímalo, jaký byl návrat do kapely, která i bez něj úspěšně jela dál, a jak prožívá, že pro Trumpovy opričníky z ICE pořád není dostatečný Američan.

Asi všichni tušíme, jaká je teď nálada v Chicagu. Ovlivňuje i vaši kapelu?

Řekl bych, že pobyt v tak neuvěřitelně náročné politické situaci prostupuje asi vším, co děláme. Zrovna dneska ráno jsme ji se ženou probírali. Je aktivní v sousedské hlídce. Kdykoliv se poblíž objeví agenti ICE, tak přijdou lidi, pískají a brání jim v tom, co dělají. Vodím děti do školy a přemítám, jestli tam agenti budou, když tam budu i já. Jsem imigrant a žiju tu přes třicet let. Zažil jsem předchozí administrativy, taky byly v mnoha ohledech otřesné, ale s tou dnešní je to obzvlášť obtížné. Tahle tíha dělá z času, který spolu trávíme hraním, chvíle klidu i zamyšlení. Jsem zaujatý proti všemu, co Donald Trump představuje, ale je to ještě horší, než jsme všichni čekali. Spousta lidí říkala, že volit nebude, že druhá kandidátka se jim taky nelíbí, a já je prosil, aby nakonec volili, ať tohle nemáme.

Hudba je tedy pro vás formou úlevy?

Vždycky to tak bylo, ať už jsme hráli čistě instrumentálně nebo párkrát s hostujícím vokále Vždycky nás držela nad vodou. I když nechci hudbě říkat únik, je to únik a je nezbytný. Každý má něco, co mu přináší radost a dává mu pocítit, že je člověk, ať jde o umění, komunitu, aktivismus nebo cokoli jiného. Pro nás čtyři je hudba prostorem se setkat a během vystoupení sdílet společný jazyk a lásku, tím spíš, že můžeme cestovat i na jiná místa a pomocí hudby se propojovat i s jinými lidmi. Je to důležité, třebaže nejde jen o klišé: „Hej, je to celé jen o hudbě!“ Není, ale je kumšt umět ji zahrát. Spousta z nás scrolluje a ve vzduchoprázdnu sociálních sítí ztrácí napojení na cokoliv. Mít se kde spojit, vystupovat a komunikovat – ano, to je posvátný prostor.

Inspiruje vás takhle turbulentní doba, nebo je to víceméně tak jako dřív?

Pro mě je taková dvojsečná. Léta jsem byl mimo kapelu. Pod Southern Lord jsme vydali EP, album, a pak se mi narodil syn. Už na turné jsem cítil, že z tohohle rychlíku potřebuju vystoupit. Být otcem je můj životní projekt. Tak jsem se do kapely vrátil teprve před třemi lety. Nadšení a inspiraci teď spíš čerpám z toho, že jsme zase jedna kapela. Nezvážníme, když kolem panuje temno, v naší hudbě vždycky byly durové tóniny a je tedy i do určité míry pozitivním způsobem naléhavá, triumfální a transcendentní. Neskládáme samoúčelně zatěžkanou hudbu. Dáváme do ní všechno, co v nás je. Proto jsem si před těmi lety dal pauzu, už mi to nepřišlo ryzí.

NOVÉ ŽIVOTNÍ PROJEKTY

A pak vás pohltily rodičovské povinnosti, chápu to správně?

Jojo, nejstaršímu synovi už je patnáct a před čtyřmi lety se mě ptal, na co je všechno to vybavení a co to je za pedály, tak jsem mu je zapínal, vypínal a říkal si, jak mi to chybí. A když ten džentlmen, co mě nahradil, odešel, naskytla se mi příležitost vrátit se a odehrát pár koncertů, třeba na Hellfestu. Protože nám to ladilo, jedeme dál.

Nebyl syn v pokušení začít něco podobného?

Chvíli hrál na bicí ve sklepě, protože musel být ten nejhlasitější v domě, ale má své zájmy. Možná se k tomu vrátí, možná ne, možná ten mladší, ale zatím se oba o hudbu zajímají okrajově, ne jak já.

Vyšetřil jste si během těch šesti let nějaký čas na nahrávání do šuplíku nebo vlastní projekt?

Snáz se to řeklo, než dělalo, na to jsem byl až moc soustředěný na syna a práci, ale nahrál jsem si pár nápadů, co zněly hodně jak pro Pelican, tak jsem je nechal být. Taky jsem zkoušel rozjet něco s jinými lidmi, ale úplně nám to nehrálo. Pár let nato mi začalo vadit, že nejsem s Pelican. Znovu jsme se sešli – pořád jsme se přátelili –, když chicagský label Thrill Jockey znovu vydal naše starší desky a v podstatě nás vracel do těch raných let. Sdíleli jsme fotky a znovu poslouchali ty nahrávky. Myslím, že právě proto jsem si řekl: „Páni, musíme zase hrát spolu.“

Co jste místo muziky dělal?

Byl jsem provozní několika restaurací, staral se o všechno kolem a dost mi vyhovovalo dělat po nocích. Měl jsem rád komunitu umělců, bývalých muzikantů a lidí, co prostě jen snažili nedělat pro korporát, hodně se to podobalo hudebnímu prostředí, takže přechod byl docela snadný. Taky mi to dalo určitou finanční stabilitu.

Jak to šlo dohromady s ranním vstáváním dětí do školy?

Zvládali jsme to, i když jsem se někdy vracel asi ve dvě ráno. Žena šla do práce, já zůstal se synem, a pak jsem šel do práce, jak se žena vrátila.

Sám jsem se loni vrátil jako brigádník do práce, kde jsem strávil tři roky, a viděl jsem, co z toho, co jsem tehdy udělal, posunuli dál, a pro co už nejsem relevantní. Co vy? V čem na vás Pelican navazovali a v čem dělali věci jinak?

Bylo to hodně povědomé, protože jsme roky hráli spolu, ale co jsem byl pryč, tak se hodně propojili a rozvinuli svoje schopnosti. Všichni se vyvíjíme. Bylo to jako přidat se k lepší verzi kapely. Taky už jsem starší a nedělám drama z toho, že se někomu nelíbí moje nápady, a tak invence proudila volněji stylem: „Hele, tahle struktura možná nebude fungovat,“ nebo „Tohle zní moc povědomě.“ Taky jsme víc riskovali.

Máte nějaké kapelní rituály? V naší lokálce začínáme zkoušku tím, že nejdřív pozdravíme Rudolfa, vycpanou lasičku za oknem, případně se ho zeptáme, jestli můžeme začít.

To je roztomilé. Žádný takhle zábavný rituál nemáme. Když začneme zkoušet, ostatní kapely v baráku kolem nás spustí taky, a je dvakrát tak těžké se pořádně slyšet. Proto si teď vybíráme divné časy, takže naše zkoušky obvykle začneme větou: „Skvělé, nikde nikdo, dneska se uslyšíme.“

NAZPĚT V ŘECE

Teď k posledním dvěma kouskům Pelican, albu The Flickering Resonance a EP Adrift. Všiml jsem si na přebalu podobného otisku prstů. Znamená to, že je dělal stejný autor?

Rozhodně. EP Adrift jsme nahráli a vydali sami a chtěli jsme tím dát najevo, že jsme pořád naživu a něco tvoříme. Jednu skladbu jsem po letech složil sám a druhou jsme skládali společně. Oslovil jsem Christophera Degna (Petersona) z Utahu, a ten dodal už existující detailní grafiky okolní přírody, které vypadají jak otisky prstů vnějšího světa. U Flickering Resonance už jsme si řekli, že chceme majestátní horu, ale tentokrát barevnější, abychom podchytili některé teplejší tóny na desce, která je melodičtější a nepřeprodukovaná. Jsme to jen my ve dvou místnostech.

Jak skládáte? Je to jako rozlít inkoust po papíře, pohybovat s ním sem a tam a pak dumat, co v tom Rorschachově testu vidím?

Je to dobrý popis. V naší tvorbě je určitá spontaneita, ale záleží, kdo píše. Když jsem to já, tak doplňujeme dílky do slepých míst ucelené struktury. Když skládáme společně, hýbeme s celými strukturami. Trevor (de Brauw, kytarista skupiny, pozn. red.) jako můj nejlepší editor říká, co zkrátit na půlku, co ztišit, co podtrhnout a kdy postavit dramatický oblouk a nápad ze začátku použít ještě na konci. Jinak si svoje party skládá spontánně k těm mým. Když Brian (Herweg, pozn. red.) přijde s písní, kterou pohání basa, točí se skladba kolem ní.

Obě nahrávky produkoval Sanford Parker. Taky je z Chicaga, dřív hrál v Buried in the Sky – je to znát?

Děláme s ním od začátku, taky začínal zkraje milénia a jako takový dost zásadně ovlivnil způsob, jak nahráváme. Měl tak jako my rád těžší, doomovější věci jako Eyehategod, Neurosis a je nám tím hodně nápomocný – i teď, kdy se k sobě po letech vracíme. Jeho role je spíš inženýrská než producentská. Snaží se zachytit co nejlepší výsledek.

K názvu vaší kapely mám takovou hypotézu, kterou s vámi potřebuju prodiskutovat. Michael Gira si vybral Labutě, protože jsou to spanilá, nádherná zvířata a taky pěkně kousavé potvory, a pelikán je zase nejtěžší létavý pták. Byl to důvod, proč jste si ho vybrali?

Nebuďte překvapen, když tohle někde použiju. Upřímně už nevím. Tři z nás byli předtím v kapele, která se jmenovala Tusk. Vždycky nás bavilo pojmenovávat se po zvířatech, věcech okolo a všem, co nás přesahovalo. Myslím, že se nám zalíbil ten prvek létání a otevřeného obzoru a taky určitá mysteriózní silueta toho ptáka. Nevěděl jsem, že je pelikán nejtěžší pták schopný letu, ale určitě si to nenechám pro sebe – a budu se těšit na nějaké příští hraní se Swans.

To dřív budete hrát opět s Russian Circles. Je mezi vámi nějaké hlubší spojení?

Určitě nejedno staré přátelství. Taky máme hodně rádi label Hydra Head z přelomu milénia a jejich kapely jako Botch, Cave In nebo Isis a dostat se pod ně bylo pro nás to nejvíc, co jsme si dokázali představit. Navíc Mike (Sullivan, pozn. aut.) žil v Chicagu, a už když s nimi začínal, brali jsme Russian Cirles na každé trochu větší turné. Taky hrajeme bez vokálu, i když v jádru jsou obě kapely jiné. Teď máme za sebou tři týdny podél západního pobřeží; všechny koncerty byly skvělé, jen riffy a atmosféra, a těšíme se do Evropy, hlavně tam, kde jsme už dlouho nehráli nebo jsme tam vůbec nebyli.

Budete tu hrát od května a zavítáte taky do Prahy. Máte na ni nějakou konkrétní vzpomínku?

Prahu si pamatuju jen jako nádherné město, kde jsme před mnoha lety obvykle začínali turné, protože jsem si tam před odjezdem půjčovali zkušebnu a dodávku.

Dylan Carlson z Earth mi říkal, že během nemá obvykle moc čas se rozhlédnout okolo a jen pendluje mezi hotely a koncerty. Je to taky váš případ?

Většinou to tak není a mám čas jen tak chodit po městě a nasávat místní kolorit. Na posledních dvou turné jsme vždycky přiletěli pozdě, takže jsme zahráli a hned vypadli. Tentokrát to myslím dopadne dobře.