


Lucia Repašská: Inscenace je absolutní autorita
Během akcí se kousavě zubí trojice performerů a režisérka Lucia Repašská, s níž jsem měl možnost mluvit o novém projektu chystaném na listopad, starých horolezcích i nestárnoucích (head)bangerech.


"Hodně lidí okolo nás má velkej dosah ve společnosti a jasnej street credit. Můžou se postavit za menšiny, za ty, co v tomhle světě trpí nespravedlností… ale neudělaj to..." Rozhovor.
Hudební festival Žižkovská noc letos slaví patnáct let existence, ale to není zdaleka jediný důvod, proč vedeme rozhovor s jeho agilním šéfem Markem Dočekalem. Dva večery, více než 150 kapel a DJs napříč žánry, kteří vystoupí v patnácti klubech a kulturních prostorech po celém Žižkově, to jsou základní čísla a fakta, ovšem ta „omáčka“, a hlavně atmosféra akce, ta se dá vylíčit těžko. Anebo ne? Festival se uskuteční 20. a 21. března 2026, na svažitý terén krémujte správnou obuv.
více o festivalu zde
Letos slavíte patnáct let, jak by se dala popsat celá ta doba a cesta?
Krátce bych asi řekl, že Žižkovská noc měla neuvěřitelný štěstí na těch cca třicet lidí, kteří do ní za patnáct let dali ohromný kus srdce během příprav a plánování. Současnej festival je výsledek tý neskutečný práce každé a každého z nich.
Pokud se rozepíšu, tak asi musím zmínit ty věci, se kterýma jsme to zakládali - chuť něco dokázat sobě i světu, udělat něco pro ostatní a zarejt se do reality jako klíčem do laku auta s nálepkou Ortelu. To se za ty roky nezměnilo a prolíná se to každým ročníkem v různejch podobách až do teď. Vlastně to jen dokazuje nějaký univerzální potvrzení, že vzájemnost a solidarita, chut spolupracovat má furt smysl jak v roce 2011, tak v roce 2026.
A jo, hodně silnej je i motiv Žižkova jako sćeny pro takový klubový festival. To vždycky byla voda na mlýn naší imaginace. Nutí nás to neustále hledat zajímavá místa, propojovat různý prostory a kultivovat festivalovej časoprostor. To se prostě neomrzí.
Součástí vaší prezentace je manifest, ve kterém píšete, koho podporujete a co odmítáte, od Ukrajiny přes Gazu po boj proti sexismu a rasismu. Je důležité, aby kulturní akce takhle otevřeně zaujímala stanovisko?
Nevím, jak obecně pro další kulturní akce, ale pro nás, naší ŽN crew, to je hodně důležitý. Chceme zkusit nebejt přizdisráči a prezentovat kulturu jako něco, co je fakt důležitý pro naše životy a neni to bezproblémovej produkt, kterej hlavně nesmí nikoho nasrat, aby se dobře prodával.
Hodně lidí okolo nás má velkej dosah ve společnosti a jasnej street credit. Můžou se postavit za menšiny, za ty, co v tomhle světě trpí nespravedlností… ale neudělaj to. A pokud ano, tak jen na půl úst, aby nepřišli o granty, předplatitele a o těch pár korun, co v kultuře zbejvá. Ale o to víc sem rád třeba za Tomáše Kluse, kterej tohle přestal řešit a zastává se lidí bez domova v Praze a civilistů v Gaze, který roky likviduje izraelská vláda, i když mu to bere fanoušky a čelí neskutečnýmu hněvu dezolátů na internetu.
Co je osobní, je politický a pro nás je ŽN a kultura velice osobní, takže i velice politická a ano, kulturní instituce musí být zodpovědná. Pokud ne vůči společnosti, tak aspoň k vlastnímu svědomí. I když si z apolitiků dělám srandu, tak respektuju, že někdo chce kulturu jen jako oddech u pivečka, neni nic lepšího než načerpat sílu na další boje a tužit vazby. Ale je nutný vnímat kontext doby. Strkat hlavu do písku nikdy nefungovalo. A rozhodně nikdy nefungovalo držet hubu, nezastat se slabších a dělat jako by se nechumelilo.
Brali jste v potaz při skládání programu i politické názory kapel? Zní to trochu blbě, nejde mi o kádrování, ale přeci jen když promotér deklaruje v rámci akce nějaké politické stanoviska, tak se tomu nedá vyhnout.
V crew máme stoprocentní shodu - nechceme na akci žádný bastardy, sráče, sexisty, fašouny a všechno tohle smetí. A naopak se snažíme vytvářet bezpečný prostor, jak to jen je možný.
Možná to někoho překvapí, ale my nikoho nelustrujeme, jen tak odhadujeme ve smyslu “na tuhle kapelu sem nic zlýho neslyšel”. Když se objeví někdo uplně neznámej, tak se ptáme kámošů, ale stačí nám nepsaná společenská dohoda, že nejsi kurva. Pokud se časem ukáže, že jsme bookli někoho problematickýho, tak ten koncert prostě zrušíme - což se několikrát v minulosti stalo. My deklarujeme etický přesahy a postoje. To by snad měl každej soudnej člověk a je jedno, jakou dělá akci nebo co dělá obecně.
Jak nad tou otázkou přemejšlim, tak vlastně ano, bereme v potaz politický a etický názory kapel. Jsme nesmírně rádi za všechny interprety a interpretky, kapely a DJs, co jasně podporují obranu Ukrajiny proti fašistickýmu Rusku - a ano, takový kapely na festival bookuju moc rád. Stejně tak je pro nás nesmírně důležitý mluvit o tom, co se děje v Gaze a obecně pokud jsou artists schopní se zastat slabších a znevýhodněných. Kopání do slabých jsou plný noviny i televize. Chceme to dělat jinak a mluvit o tom, i když to může znít jako klišé.
Manifest zmiňuje i důležitost zachování prostoru pro komunitu, hudbu a “lidské tempo”. Myslíš, že některé věci by se neměly měnit právě proto, že okolní svět se mění příliš rychle?
Tohle nemá být staromilecký okénko na téma zlýho digitálního světa, co je moc rychlý na starý dobrý rokenrol. Svět okolo nás se mění a je fér si to přiznat. Kdo to popírá, je blázen. Zároveň je skvělý mít momenty, kde člověk najde bezpečí a blízkost, kam se lze v klidu vracet, ať se “tam venku” děje, co se děje. Žižkovem tříská gentrifikace i klimatická změna, hodně klubů zaniklo, po covidu je to v kultuře obecně divoký. A k tomu se přidal Klempíř na kultuře, což bude ještě hodně smutný.
Přijde mi extrémně nutný si ty bezpečný momenty a místa hýčkat, pečovat o ně a bejt za ně rád. To souvisí jak s komunitou, tak s tím “lidským tempem”. Levnej dopamin je super, a ještě lepší je dopamin zadarmo. ŽN má hodně silnou flow a dá se v tom lehce ztratit. Proto neustále opakuju první pravidlo Žižkovský noci: Děláme festival dobrovolně a proto, že nám to dává smysl. A nikdy nemá cenu to dělat ve stresu, pod tlakem a v duševní nepohodě. To je pak lepší takovej festival nedělat.
Nejde nám jen o to, co děláme, ale taky jak to děláme. Nemá smysl u toho vypustit duši a bejt kolečko ve stroji a zapomenout, že komunita, kámoši a kámošky, jsou pro nás nesmírně důležitý, i když se svět okolo mění. Stále tu je něco, co jsme tak milovali.
Slibujete i doprovodný program - na kterých místech bude, proč zrovna tam a na co se chystat vyjma koncertních slotů?
Ano, ona ta ŽN je sice hlavně o hudbě, protože nás hodně baví a milujeme to, ale Žižkov toho nabízí daleko víc a byla by ohromná škoda s tím nepracovat.
V srdci Žižkova jsou dvě skvělý knihkupectví - Volvox Globator ve Štítnýho, naproti divadlu Járy Cimmrmana, a Knižní díra hned naproti Punctu v Krásovce. Obě mají silnou atmosféru a obě jsou takřka hmatatelný zosobnění lásky ke knižnímu undergroundu. Program mají na svědomí skvělé komunity okolo Žižkovského salonu, Poezie, vole a Večera přiměřených depresí.
Bylo pro nás vždycky důležitý prezentovat jasný etický přesah hudby a komunity okolo. Proto máme letos v programu i dvě benefiční scény, ze kterých jde kompletní zisk pro Koridor UA na humanitární pomoc na Ukrajinu. Tu partu založil neskutečnej borec Matouš Bláha, co nám roky s Žižkárnou pomáhal. A nyní cítíme jasnou povinnost o práci Koridoru mluvit a podpořit jí symbolicky i fyzicky - finančně. V krásnym baru Barrande bude folk/punková scéna a v nejnovějším žižkovskym baru Včera u Ohrady proběhne dvoudenní oslava sv. Patrika.
Na doprovodný program není třeba kupovat festivalovou vstupenku a je přístupnej za dobrovolné vstupné. Nechceme dávat chuť podpořit mladou poezii a nebo humanitární pomoc za paywall.
Říkáte: “Počítáme s tím, že nikdo neuvidí všechno a že ta nejlepší část festivalu se často odehraje mezi jednotlivejma koncertama.“ Jaký „neplánovaný“ moment z minulých ročníků ti utkvěl v hlavě?
Dva roky zpět jsem druhej večer ŽN šel něco pořešit k Habáskům. A jak jinak než pěšky, ty kluby jsou fakt kousíček od sebe. Byl sem plnej emocí, prožíval sem celou škálu v jeden moment. U Lipanský jsem potkal Kubu Čermáka aka Cermaque, kterej se akorát šel podívat na Kvietah, co měla hrát na scéně za rohem. Bylo to milé a vřelé setkání, byl sem rád, že sem potkal někoho blízkého.
Kubu sem doprovodil do Comebacku, kde končila set Martina von W. Sekáč byl akorát zaplněnej, hodně známejch. A… uplně sem zapomněl, kam sem šel a co sem chtěl řešit, sedl si na schody a poslouchal, jak Martina hraje, nějak mě to celý dostalo - atmosféra miniaturní scény, kde se hrálo mezi štendrama s hadrama, krásný písničky. Nějak mi v tu chvíli došlo, že proto to dělám a že tohle je hodnota, kterou si chci zapamatovat. Vyprodaný velký kluby a “velký kapely” jsou sice fajn, ale tohle bylo tak silný, že se tomu moc nevyrovnalo.
Jo, pak tu jsou takový bizáry jako Václav Klaus starší na scéně Poezie, vole a nebo takovej ten ikonickej chlapík, co chodí na koncerty se svým kozlem, kterýho nechá čekat před klubem. To je úsměvný, ale koncert Martiny von W mám hodně pod kůží. Moc rád na to vzpomínám.
Kdybys mohl do letošního programu přidat úplně cokoliv, bez ohledu na kapacity, čas nebo finance, co by to bylo?
Ohromně rád bych do lineupu někdy dostal Future of the Left. Kdyby to nešlo, tak bych zvládl i McLusky. Ale tuhle fázi “sběru kapel jako pokémonů” mám snad už za sebou. Jako nebudu kecat, pár snů tu bylo. Během těch let se ale ukázalo, že co bylo kdysi sen, tak se uskutečnilo – třeba koncerty Yacoepsae, Aliony Aliony a nebo Black Heart Rebellion. Pokud se ale ptáš na “úplně cokoliv” ve smyslu nějakýho nesmyslu, tak je lákavý napsat, že chci na ŽN Queens of the Stone Age anebo Godspeed You! Black Emperror. Ale tuhle fantazii mám už dávno rozmyšlenou, často se k ní vracím – reunion Houpacích koní. Kluci, doufám, že tohle čtete, Žižkov vás potřebuje.



Během akcí se kousavě zubí trojice performerů a režisérka Lucia Repašská, s níž jsem měl možnost mluvit o novém projektu chystaném na listopad, starých horolezcích i nestárnoucích (head)bangerech.



„Fronta je tady v podstatě konstantní od začátku do konce. Tím, že máme omezenou kapacitu, se to nedá úplně přesně rozdělit, ale největší nápor bývá asi ráno," říká Veronika Schieblova, kterou jsme vyzpovídali na Rock for People. Bude to služba budoucnosti?



O tom, jak může být absence dohledu nad nahrávacím procesem děsivá nebo proč až nyní přizvali na desku první hosty, jsme se vedle frontmana Filipa bavili s bubeníkem Matějem Boudou a klávesistou Lukášem Klavrzou.



V únoru mu vyšla debutová deska pod vlastním jménem nazvaná Planeta Pluto. Na rozhovor David přichází s futrálem od banja a vysvětluje, že pak míří rovnou na zkoušku.



S Terezií jsme se sešly v jejím bytě a ve společnosti psa Starka se hodinu bavily o fascinujícím violoncellu, o tom, kdy hudba houstne nebo jaká je ta marvelovská a samozřejmě o tvorbě Hildur Guðnadóttir.



Rozhovor o atmsféře ideální k naslouchání, letech ve Slezsku i o vlastním monikeru, kterým už není šedá myš.
Vyberte důvod nahlášení a dopište zprávu pro moderátory.