Marie April: Dovolit si cokoliv

Zpěvačka a písničkářka Marie April vyniká silným hlasem a ponurou náladou textů. Nejen opuštění a stesk obtiskla do své první desky Tangerines vydané na konci loňského jara. Nahrávku do aktuální rockové vlny zařadit můžeme, ale je plastičtější, obsahuje také indie, jazz nebo soul a produkoval ji Tomas Sean Pšenička. Silný debut stojí hlavně na zapamatovatelně chraplavém přednesu Marie a coby Objev roku jej ocenila i česká Akademie populární hudby. Z osobního setkání však nepůsobí, že by ocenění bylo vysněnou metou. Marie klade největší důraz na volnost, chce přebíhat mezi žánry i náladami textů. V různosti ji dopomáhá i široká kapela, v The Fools ji obklopuje kytarista Vojtěch Šedivý, basista a klavírista František Zahálka, bubeník Marek Dršata, trumpetista Manus Quinn a pozounista Jay Austin.

Vypisovat se z nelehkých situací začala již v dětství, první píseň Heal a Soul vydala před třemi lety. Zranitelnost textů je nevšední – i když ji může zastínit celistvost produkce, stojí za pozornost. Z Marie je cítit vnímavost vůči těm, kteří ji poslouchají. Popisuje nerovnost v přístupu k hudebnicím i její plány po dokončení bakaláře z mediálních studií. Potkáváme se den po jejím vystoupení na zahajovací party filmového festivalu pražské FAMU.

Jak se ti hrálo?

Bylo to moc milý, akorát nemám ráda, když nevidím do lidí. V Bike Jesus bylo hodně mlhy a kouře, takže jsem viděla jen první řadu a dál siluety, což mě strašně znervóznilo. Musela jsem si říct o víc světla.

Je pro tebe důležitý být při koncertech v kontaktu s publikem?

Hrozně moc. Řešili jsme to právě na Famufestu s Ankim, který to má úplně naopak a je rád ve svým prostoru. Já potřebuju být s lidmi ve spojení. Když do nich nevidím, tak jsem nervózní, potřebuju v nich číst, jestli se jim to líbí. Někdy se cítím, až jako bych je přesvědčovala. Hlavně mi to přijde osobnější, přijdu si s publikem jako v dialogu. I když jdu sama na koncert, mám ráda, když evokuje vystupující blízkost s publikem, a proto to i ráda dělám.

Takže ráda přibližuješ, jak nahrávky vznikaly a podobně?

To právě moc nedělám, něco začnu, ale pak se zakopu ve vlastní hlavě, že je to trapný a radši zůstanu u „dáme další písničku“. Víc dám na oční kontakt a takovou společnou energii.

Většinou ale nevystupuješ sama.

Záleží na místě. V The Fools nás je šest, což je dost, a ne všude se vejdeme, člověk se pak špatně slyší, a tak na menších akcích hrajeme občas v upravené sestavě. Ale nejčastěji a nejraději hrajeme všichni.

S deskou Tangerines jsi ale debutovala sama.

Texty jsem měla rozepsané od mých třinácti do devatenácti. Zároveň když jsme ho s Tomem nahrávali, studio nebylo uzpůsobené na nahrávání bicích nebo dechů, tak aby nezněly jak z GarageBandu. Teď už máme i skladby, co vznikají kapelně, ale deska byla víc „moje“.

Jaké je být jediná holka v kapele?

Někdy si říkám, jak to působí, ale sešlo se to samovolně. Bylo nám všem kolem osmnácti a znali jsme se různě přes kamarády a zjistili, že každý na něco hraje, až se poskládala kapela. Teď řešíme, že bychom přibrali saxofonistku. Doufám, že to vyjde. Ideálně bych chtěla hrát s celým orchestrem, mít hodně nástrojů, backing vokály…Ale to zatím nejde, už šest je kolikrát náročný na zorganizování.

Co pro tebe saxofon skladbám dodává?

Já miluju jeho hravost a barvu – je takový lechtavý, živý. Když je použitý ve správný moment, tak je naprosto perfektní nástroj.

Přemýšlíš i nad studiem v zahraničí, víš, jak byste to řešili s kapelou?

Je to pro mě trochu dilema, ale spíš v dobrém smyslu. Hudba teď má hezké momentum a nechci ho ztratit, zároveň mě baví škola a dává mi smysl. Ideální by bylo to nějak skloubit – i proto se teď snažíme rozšiřovat, domlouváme koncerty třeba v Německu a hledáme způsoby, jak fungovat flexibilněji.

NEODESLANÝ MAIL

Singl Breakfast Sex měl být původně součástí desky, proč jsi ho nakonec vydala později?

Vlastně jsem žádnou z písniček nepsala s tím, že bude na desce. Postupně se ale propojily do určitého příběhu, který začal dávat smysl jako celek. Breakfast Sex se do něj nakonec nedostal hlavně proto, že jsme ho nestihli nahrát do podoby, jakou jsem si představovala, chtěla jsem tam třeba pozoun od Josefa z kapely, ale nahrávání se zkomplikovalo.

Zpětně to ale vnímám jako dobré rozhodnutí. Text je starý asi rok a půl, ale ty situace se mi v životě pořád vracely. A vlastně to vyvrcholilo ve chvíli, kdy jsem šla do studia – ten den se mi rozpadl vztah a já ho půl probrečela. Paradoxně to ale písničce pomohlo, najednou začala emočně fungovat tak, jak jsem potřebovala.

Poslední singl Jamie je už přechod k něčemu dalšímu?

Vznikl už po desce a jiným způsobem, takže ho tak trochu vnímám jako posun. Dřív jsem chodila za Tomem spíš s hotovými věcmi, ale teď s Rainerem tvoříme mnohem víc společně přímo ve studiu. S tou deskou cítím určitý předěl. I na posledním koncertě jsme si s kapelou uvědomili, že je čas obměnit setlist a posunout se dál. Mám pocit, že s Andělama se tahle etapa postupně uzavírá.

Jaký máš pocity ohledně nominace na Objev roku?

Vůbec jsem to nečekala. I když jsem si to trochu manifestovala, měla jsem to ve vision boardu na rok 2025, ale aktivně jsem pro to nic neudělala. Když se posílaly tipy na nominace, tak jsem měla asi dva měsíce otevřený mail a pořád kolem něj bruslila, nakonec jsem ho neodeslala. Řekla jsem si, že to nemá cenu, ale v hlavě jsem zprávu pořád měla. A vlastně do teď si to plně neuvědomuju. Vážím si toho, že někomu deska přišla cenná a nominoval mě. Zároveň to pro mě není ukazatel její kvality. Spousta skvělých, lepších desek než Tangerines se do podobných nominací vůbec nedostane.

V textech jdeš i do niterních věcí, jak se cítíš, když o osobních vzpomínkách zpíváš naživo?

Mám skladby, které nehraju vůbec. Nebo jen když cítím, že si to k publiku můžu dovolit. To Be Your Friend je dopis pro moji ségru, která si vzala život. Když hraju na festivalu, někde kde je to živější, tak vím, že by to bylo nepříjemný pro mě i pro publikum. Oni si chtějí zatančit, slyšet něco energickýho – když v tu chvíli začnu sama s kytarou hrát takhle náročnou věc, nebude to mít smysl. Kromě téhle písničky mě hraní tolik emočně nevrací do prožitých situací, ale někdy se stydím. Texty mám hodně otevřený a upřímný, a když je hrajeme poprvé, tak si připadám dost odhalená, občas je mi trapně. V jedné nevydané písni popisuju moje sebedestruktivní období, kdy jsem vnímala, jak je celý svět zlý, ale vlastně jsem byla hlavně já sama k sobě hnusná. Když pak stojím na pódiu, je mi různě.

JAZYK PODMIŇUJE FORMU

V tvorbě mísíš spoustu žánrů, jak nad svobodou v tvorbě přemýšlíš?

První desku jsem pojala jako všehochuť toho, co mě baví a co bych chtěla i do budoucna dělat. Beru to fakt jako horskou dráhu, kromě rapování a češtiny, se kterými ještě flirtuju, je tam všechno, co ode mě lidi můžou čekat. Do budoucna bych si chtěla vybírat z naťuknutých kategorií, co už na desce zazněly. Teď pracuju na českých textech, ale chci, aby byly dobrý a fakt moje. Představuju si, že hudba bude ještě víc soulová, než byla doteď, což se v češtině těžce frázuje. Zatím si ji oťukávám a učím se. Taky teď s jednou partou dělám na něčem víc odlehčeným. Jsem zvědavá, co na to lidi řeknou, protože jsou u mě zvyklí spíš na těžkou, seriózní hudbu. Těším se, že tohle bude úplný opak.

Je pro tebe zásadní rozdíl mezi psaním v češtině a angličtině?

Je to prostě jiná tvorba. Vadí mi názory, že by album bylo lepší, kdyby se přenahrálo do češtiny. Nebylo, protože vzniklo ze střípků mých zkušeností, který jsem chtěla předat v angličtině. Cítila jsem větší volnost a vím, že to byla správná forma, ve který to mělo vzniknout. Teď dělám zase jiný věci v češtině a uvidíme, jestli budou fungovat. Je to pro mě úplně jiný, chci to zkusit a dát si s tím práci, ale sama musím rozpoznat v jakým jazyce mi co sedne. I když mi někdo radí, že pro český trh by bylo lepší v češtině, já musím cítit, jestli to funguje.

Chceš se po těžký osobní desce i tematicky někam posunout?

To je, myslím, nevyhnutelný. Tvorba je nekonečný posun někam, ale spíš následuju, co je pro mě v tu chvíli pravdivý. Mám i texty, který zachycují určitou frustraci ze všeho, co se ve světě děje. Když to bude dobře lidsky i hudebně vyjádřený, tak ráda vydám i něco političtějšího.

Další deska bude tedy česko-anglická?

Chtěla bych tvorbu spíš oddělit. Mám nahromaděných docela dost písniček, takže ke konci roku chci vydat další album nebo EP v angličtině. Mám ale už i písničky, ve kterých češtinu s angličtinou kombinuju, ale napoprvé bych chtěla ukázat češtinu v něčem uceleným.

Plánuješ i nějaké hostování?

Určitě, Tangerines je hodně vyprávěcí a osobní, takže tam viditelní hosti nejsou, ale třeba klavírní party nahrával kamarád Jára Diviš, výbornej klavírista, kytarista i zpěvák. Vždycky je za deskou tým lidí, ale pěvecky to tentokrát nevyšlo. Na spolupráce se moc těším, protože je pro mě hrozně naplňující tvořit s někým.

Máš dvojí občanství, cítíš se jako Američanka?

Ani ne, americký občanství mám díky tátově emigraci, ale jsme Češi. Zůstávám v kontaktu s rodinou a přáteli, kteří tam žijí, a mám tak od dětství vztah k angličtině. Ale k americký kultuře blízko nemám. Dřív jsem snila o tom, že tam odjedu, ale čím jsem starší, jsou mi USA vzdálenější.

Táta tě k hudbě přivedl?

Jo, ale jako první mi zpívala babička – to je moje první vzpomínka na hudbu. Táta umí na spoustu nástrojů a miluje hudbu, a to mi předal. Ukázal mi rozmanitost, máme doma obrovský repertoár desek. Jazz, swing, českou i zahraniční klasiku, country, blues, možná i nějakýho Eminema. On má nejradši bluegrass a country, což já tolik neposlouchám, ale důležitější byla ta pestrost. Něco se ti může líbit míň nebo víc, ale není v pohodě rovnou se něčemu uzavřít. Důležitá je pro mě otevřenost a hravost.