Jihokorejský fenomén ve svém posledním dějství zintenzivnil kritiku společnosti.
Když v roce 2021 na Netflixu vyšla první řada Hry na oliheň, vytvořena, napsána a zrežírována jihokorejským filmařem Hwangem Dong-hyukem, trhala světové rekordy ve sledovanosti napříč streamovacími platformami. Největším lákadlem byla neokoukaná premisa smrtících dětských her, úkolem postav bylo všechny je přežít. Představila ucelený příběh s bezútěšným koncem a po oznámení pokračování byla otázka, zda může stejný formát nabídnout něco nového.
Nelze hodnotit třetí sérii, aniž bychom zmínili tu druhou, jedná se totiž o jeden příběh rozdělený na dvě části. Obě v pozvolnějším tempu reflektují tu předchozí a nabádají ke vzájemnému porovnání. První série vykreslovala jednotlivé hráče, kteří se musí pozabíjet, aby uspokojili bohaté diváky, zatímco cílem té následující bylo dobráckému protagonistovi i divákům ukázat, že mnohdy ty největší bestiálnosti náleží právě účastníkům her.
Do boje o přežití bylo zavedeno nové pravidlo: o odchodu ze soutěže se hlasuje po konci každé hry. S každým dalším kolem sledujeme, jak více hráčů, kterým navyšující se bank zatemňuje mysl, hlasuje pro pokračování. Hry jsou navíc uzpůsobeny tak, že hráče aktivně poštvávají proti sobě, čímž se přepisuje jejich morální nastavení. Vrcholem je pak verze „schovky“, v níž ve stísněném bludišti jedna skupina zabíjí schovávající se hráče z té druhé. Když je pak do soutěže zapojen novorozenec, vyjdou najevo i ty nejodpornější pudy.
Z čeho nová řada těží především, je rozsáhlejší a různorodější ansámbl postav. Každý hráč v sobě má směs dobra a zla, o to zajímavější je sledovat jejich rozhodování. Většina z nich se ani nedostane do finále, jak by to divák po vzoru první řady čekal, žádná postava není obtěžkána tzv. „plot armor“, čímž průběh neztrácí na momentu překvapení. Na druhou stranu vedlejší linky pokulhávají, stejně tak se nepovedlo vyobrazit strůjce jatek uvěřitelným způsobem, ještě více působí jako karikaturní padouši s mizerným anglickým předabováním.
Třetí řada neměla jednoduchý úkol navázat na kultovní jedničku a vše řádně zakončit a v lecčem se jí povedlo předčít skeptická očekávání, hlavně co se týče napínavosti. Podstatnější je, že uvěřitelně vyobrazuje chamtivost, ještě v čistší podobě nabízí výpověď o stavu společnosti, o tom, čeho všeho je schopna pod zvýšeným tlakem.
Čtyřdílné Masky bohů vycházely v letech 1959 až 1968. Campbell se v nich na mytologii a dějiny lidské civilizace zaměřuje z antropologického a historického hlediska, Freud a Jung ustupují do pozadí.
Fatoumata Diawara ale nezapomíná ani na svou obvyklou výbušnost a energii, na novince umně kombinuje hudební odkaz předků s popem i futuristickými tendencemi. Na místě je trans, dojetí i tanec.
Hudobníčka vyzdvihuje nahrávku Deep Listening (1989) od Pauline Oliveros, skrz ktorú sa naučila spomaliť, spomalene tvoriť, počúvať a byť.
Čas na oddech teď není a poetika se odkládá: sexualita, ženskost, rebelie i otevřenost. Všechno vedle sebe nahuštěné jako eponymní omáčka ve sklenici.
Radostný album, ktorý sa ale veľmi priamo pozerá na temné okolie. Jeho ľahkomyseľné vtípky a hravé melódie sa nestavajú oproti temnote navôkol, ale sedia vedľa a smejú sa aj tak.
Urgent z produkce HBO max v druhé řadě nezjemňuje, neuhýbá a nepodbízí se. Tlačí diváka do kouta, ze kterého není únik, a nutí ho zůstat v prostředí, kde smrt není výjimkou, ale konstantou.