Články / Reporty

Monkey Week 2023: Jako doma

Monkey Week 2023: Jako doma

Michal Pařízek | Články / Reporty | 29.11.2023

Kolik zážitků se vejde do několika málo dní? Kolik chutí, vůní a tónů? Loňský výlet do Sevilly za festivalem Monkey Week přinesl prvotní ohromení, ke kterému přispělo, nehledě na hluboké dojmy, také vlídné počasí andaluské metropole. O účasti na dalším ročníku nebylo pochyb, čekalo se hodně, přišlo toho víc. Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku místního festivalu Monkey Week byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné. Pořadatelé nechali návštěvníky kličkovat po celém městě, odhalovali prostory dobře známé, tajemné i kultovní, k dokonalému zážitku chybělo už jen sbírat bonusové body. Jenže ty v přeneseném smyslu slova tvořily právě zmíněné dojmy. A že jich bylo. Gracias a todo.

„Jdeš na Betis? Tak to je dobře, vybral sis ten správný místní klub.“ Těžko říct, zda by to v jiné skupině lidí nezaznělo opačně, ale pořadatele festivalu evidentně potěšilo, že jsme si k návštěvě fotbalového utkání vybrali zápas místního Real Betis Balompié. Nacházíme se před trojicí nočních klubů v severní části města, před každým je fronta a volbu Betisu schvalují i okolostojící. Do konce letošního ročníku Monkey Week zbývá posledních pár desítek minut, v Sala X i Sala La2 jedou programy kurátorované lokálnímim labely a okolo panuje skvělá nálada. Když pak o dvacet hodin později slyším téměř padesát tisíc lidí křičet: „Aquí estamos todos pa cantarte tu canción, estamos apiñados como balas de cañón,“ tedy něco ve smyslu: Jsme tady všichni proto, abysme zpívali tuhle píseň, nabití jako dělové koule, říkám, si, že je to asi opravdu ten správný tým. Betis i Monkey Week.


ZÁBAVA NA KAŽDÉM KROKU

„Počkej, tys psal o Verde Prato, jak to že to nevím?“ diví se Estefanía Serrano, která za mnou v rámci čtvrtečního speed meetingu přijde kvůli koncertu Mariny Gallardo. S radostí hledám online report z loňského ročníku a ukazuji link na klip Zu atrapatu arte a odstavec, který jsem Verde Prato věnoval. Záhy zjišťujeme, že nás vlastně jeden z hlavních pořadatelů Jesús Guisado seznamoval a rovnou se domlouváme na společném obědě, ze kterého se záhy stane tradice a v podstatě spolu strávíme celé tři dny. Estefína je původem z Baskicka, podobně jako zmíněná Verde Prato, a typicky rachotivé r je stejně výrazné jako její ryčný smích. Teprve později se dozvídám, že kromě Verde Prato a dalších pracovala také s Rosalíou, Rocío Marquez nebo Niñem de Elchem, kterého jsme viděli před pár týdny v Utrechtu. Estefanía se navíc zná s Koenem ter Heegdem, který je také součástí speed meetingového sezení, podobně jako zástupci festivalu Ment. Koen mě původně s bratry Guisadovými seznámil a díky němu tady vlastně jsem, i podruhé. Estefanía se okamžitě stává naší průvodkyní, ukazuje se, že zná skoro každého. A všechny její tipy jsou do černého.

Zásadním rozdílem oproti loňskému ročníku je návrat festivalu do ulic města. Loni Monkey Week probíhal v komplexu Cartuja Center, kam se festivalový tým musel uchýlit v rámci pandemie koronaviru, kdy bylo možné pořádat koncerty pouze k sezení. Nyní je přehlídka zpět v centru a vypadá to, že z toho všichni mají radost. Nejde jen o kluby, jednou z linií letošního konferenčního programu je sekce Suntracks, v rámci které probíhají ve čtyřech vybraných lokacích poslechovky místních odborníků, představující to nejzajímavější z místní hudební scény. Seance s názvem Voltage Voyage je zasvěcená elektronické scéně a probíhá v baru zvaném La Bicicleteria, uvádí ji lidé ze španělského radia RNE3. Jesús objednává vermut, typický drink pro místní slunečná odpoledne. Dostáváme ho s plátkem všudypřítomných pomerančů, jak jinak. Během poslechovky jede Shazam naplno, jména jako Baiuca nebo Maestro Espada jsou už v paměti nějakou dobu, další – Ralphie Choo nebo Simo Cell – ukládám k pozdějšímu zkoumání.


Další poslechovou session Soul of the South v pověstném místním baru El Garlochí nakonec nestíhám, je věnována propojení flamenca se současnou hudební scénou, což je prý jeden z aktuálních trendů. Stejně to začne později, jako všechno tady, říkám si po cestě, ale jako na potvoru zrovna tady začínají na minutu. Přicházím v polovině a nakonec nejdu dovnitř, rušit výklad mi přijde nepatřičné. Přednášku vede Fernando Vacas, se kterým se potkáme až později večer, podle přítomných došlo jak na Bronquía, tak třeba na místní soubor Califato ¾, s jeho leaderem Estebanem se seznamujeme o dva dny později.

Za můj pozdní příchod může zejména oběd v místní vyhlášeném tapas baru Bodega Mateo Ruíz. Jejich specialitou je bacalao na mnoho způsobů, dochází i na huevos de choco, což nemá nic společného s čokoládou, jde o vejce určitého druhu sépie, a další chody. Podnik provozuje jedna rodina už několik generací, zástupce tří z nich vidíme za barem, kde se zároveň také vše připravuje. Těžko uvěřitelný zážitek, nejen chuťový, za dvouhodinovou session končící (pochopitelně) sýrovým talířem platíme necelých dvacet euro na osobu. Odpoledních pár kilometrů běhu podél řeky Guadalquivir, kterou letos překročím hned několikrát, je nezbytných. Alespoň se díky tomu podívám, kde stojí hlavní stage festivalu – velké cirkusové šapitó a autodrom. A další zábavný automat, tentokrát poněkud macho model zaměřený na sílu kopu a úderu. V nočních hodinách se jím místní náramně baví.

První den se hraje jenom tady, speciální koncert prý legendární skupiny Los Planetas nás nechává v klidu, bez znalosti kontextu set zaměřený pouze na balady může jen těžko zaujmout. Vrchol večera je úplně o něčem jiném, barcelonská dvojice Za! patří mezi zásadní jména španělské DIY scény, jedou v elektronice i punku a spojují se s kdekým, včetně legendárního flamenco zpěváka Tomáse de Perrateho, který mě zde uhranul loni. Projekt s názvem Za! & TransMegaCobla se představil už loni na festivalu Primavera Sound, jde o společné dílo Za!, vokální dvojice Tarta Relena a členů souboru MegaCobla, který se zaměřuje na tradiční dechové nástroje. Totální energetická smršť s prvky punku, divadla i hravého použití tradice zahřála i nadchla, zábava a pozitivní energie ovládla jak publikum, tak hudebníky na pódiu. Šlo o předposlední vystoupení projektu, zbývá jen koncert v domovské Barceloně a pak se Za! vrhnou na něco jiného. Přelétavost nemusí být na škodu.



ČÁRY A KOUZLA

S Estebanem z místní kapely Califato ¾ nás seznamuje pochopitelně Estefanía, nakonec nás mladý hudebník vezme do místního kulturního hubu, různí umělci mají pronajaté části poměrně velkého patia na okraji centra. Sevilla v sobotu ožije desítkami dalších akcí, na Alameda Hercules míjím představení ženského bubenického souboru, cestou k Estebanově studiu zase narazíme na soutěž dechových kapel. Vypadá to, že celé město vyrazilo do ulic, ale v tu chvíli ještě netuším, jak bude vypadat následující večer na stadionu Benita Villamarína a hlavně po skončení utkání. Esteban pouští pár písní včetně nevydaného tracku svojí kapely a přesouváme se dál, program je nabitý.

V pátek a v sobotu se hraje odpoledne na pěti scénách v centru, zejména ta nazvaná Escenario Fundación SGAE, ležící ve stejném objektu jako konferenční část festivalu, je kouzelná. Dvoupatrové zahradní patio přivítalo stage docela přirozeně, osvětlená věž tvoří čarovný výhled a vše obepínají všudypřítomné pomerančovníky. Právě zde odehrál povedený koncert Adriano Galante, někdejší člen i u nás známých Seward, který nedávno vydal povedené freakfolkové album Toda una alegría. Klíčová slova Caetano Veloso nebo Devendra Banhart, nedílnou součástí kouzla je i svérázný projev Galanteho, který si s dynamikou písní živě pohrává s elegantní lehkostí, ztišuje je i zpomaluje, hraje si. Dvojice dalších hudebníků na něm visí pohledem, aby jim žádná změna tempa neušla.

Začátek Galanteho show provázely potíže se zvukem, koncerty se střídají jeden za druhým a tempo je na andaluské poměry možná příliš rychlé. Zkušený praktik přirozeně zakomponoval ladění zvuku do svého setu, o den později vystupující Marina Gallardo tolik štěstí neměla. První polovinu koncertu trojice hudebníků se zvukem bojovala, pak už bylo poměrně složité se napojit. Singly Madrugada nebo El sol se Pone ale zní zajímavě, na jaro se chystá celé album Cómo pasa el tiempo. Budeme u toho. Nezklamal Johnny Labelle, řecký crooner typu Scotta Walkera, se kterým se po letech mailování potkáváme právě v Seville, i když na jeho temné romantické písně bylo možná ještě příliš brzy, podobně jako na mexickou cumbii producenta Immanuela Miraldy vystupujícího coby Amantes del furuto. Cumbia byla vůbec jednou ze silných linií celého programu, místo měla i setech dalších producentů a DJs, podobně jako v produkci projektu Hofe X 4:40, ve kterém se potkává hned několik kolektivů.


Právě Hofe X 4:40 málem zbourali autodrom postavený na parkovišti za řekou vedle cirkusového šapitó. Venkovní stage na konci listopadu může překvapit, ale tu nejsou žádnou výjimkou a návštěvníkům nevadilo ani chladnější počasí. Hofe X 4:40 produkují chytlavý hyperpop s cumbia ozvěnami i punkovým étosem, autotune je občas laděný až do absurdních výšek, ale intenzivní a energická show celého souboru to naprosto dohání. Možná i proto bylo následující vystoupení ugandského producenta Faizala Mostrixxe poněkud zklamáním. Čekali jsme kapelu, její absence by snad ani nevadila, ale bylo to nečekaně statické a po strhujících Hofe X 4:40 i trochu nudné. Nicméně letošní album Mutations za doporučení rozhodně stojí.

Noční program Monkey Weeku se odehrává v trojici klubů Sala X, Sala La2 a Sala ležících v jednom bloku na severu města. V jednom bloku doslova, vchody jsou skutečně hned vedle sebe, až se fronty do nich mísí. Každý z nich je pro tři až čtyři stovky lidí, v běžném světě by si asi konkurovali, v Seville je to jinak, i když patří prý různým majitelům. Nakonec právě tady vidím asi nejlepší koncert celé přehlídky, vystoupení dvojice Los Sara Fontan. Náhodou, při pátrání programem mi nějak unikli, na jejich koncertě zůstávám hlavně díky tomu, že vidím, jak se za bicími chystá Edi Pou, bubeník ze Za!, přichází houslistka Sara Fontan a dohromady začínají tkát pozoruhodnou síť polyrytmů, loopů a dalších struktur, které jsou zprvu celkem komplikované, ale také návykové. Nakonec na poměrně experimentální produkci tančí ve tři ráno celý klub, jejich říjnové album Queda Permiente mi hraje cestou domů hned několikrát. Kdo ví proč si při poslechu vzpomenu na zarámovanou místní vlajku v Estebanově studiu, na které stojí nápis Andalucía, Libry y Çatánica. Čáry za tím vším jistě budou.



JAKO DOMA

„Hay una leyenda que recorre el mundo entero,“ říká se v refrénu klubové hymny Real Betis Balompié, tedy něco o „místní legendě, která putuje po celém světě“. V Seville existuje legend spousta, nejen místní Real Betis, festival Monkey Week už mezi ně možná taky patří. Patnáctý ročník se povedl nadmíru, ve spojení s okouzlujícím městem a jeho dynamikou jde o ohromující koktejl chutí, tónů a energie, ze kterého budu jistě nejen já žít ještě dlouho. Zase se ukazuje, jak nezbytné je „pustit“ návštěvníky do města, do jeho běžného života, do reálného dění. Navíc, i když je Sevilla známou turistickou destinací a festival se odehrává v centru města, tak se každý z nás téměř neustále motal mezi místními. Na každém rohu dětská hřiště, na Alameda Hercules prodavači pečených kaštanů, za těch pár dní už má člověk pocit, že lidi na ulicích zná.

Kolem bistra El puma jsem šel loni několikrát, dovnitř jsem se dostal až letos. Může za to Estefanía s Koenem, odpolední tapas meeting se protahuje na několik hodin. Maličké rodinné bistro nabízí každý den něco jiného, cokoli ochutnáme, je pamětihodné. Bramborový salát ensalada rusa, cizrna dušená na římském kmínu se sladkými bramborami, olivy, rizoto. A o místních ančovičkách se mi bude zdát. Není divu, že je zde úplně plno, přátelská obsluha nestíhá malé talířky ani vydávat, ale nikomu to nevadí, ostatně to vypadá, že se všichni znají. Jsem si jist, že až se vrátím, tohle bude jedno z prvních míst, kam se podívám. A jsem si tím jist už předtím, než zjistím, že v na pánské toaletě visí velký obraz flamenco legendy Camaróna de la Isly. Nepochybuju o tom, že by sem chodil. A možná se tak i dělo.


Monotónní sludge rachot portugalských Cobrafuma cítím v hlavě ještě po dvou dnech, ale stejně jsem rád, že alespoň na chvilku zavítáme do klubu El Mutante. Udělat jako jednu ze scén festivalu pro několik tisíc lidí klub pro sotva padesát je mastrštyk. Zážitků bylo za ty tři dny ještě mnohem víc, další venues i koncerty s lítostí škrtám, ale je třeba si něco schovat na příští rok. Po cestě ze stadionu pěšky domů vidíme úplně jinou Sevillu, majestátní až opulentní, další tvář čtvrtého největšího španělského města. Chorál Betisu mi v hlavě zní ještě dnes, návštěva fotbalu byl zážitek jako hrom, a nejen kvůli té písni. Třeba i proto, že bylo velmi vtipné pozorovat, jak téměř všichni místní o přestávce vytáhli doma připravené sendviče a pustili se do nich. Bez jídla to v Seville prostě nejde. Místní Betis nakonec Las Palmas porazil jedna nula, na festivalu Monkey Weeku těch gólů padlo mnohem víc. Gratulujeme oběma, i když se cítíme jako domácí.

Info

Alhambra Monkey Week 2023
23.-25. 11. 2023 Sevilla, Španělsko
web

Foto © Luis Romero

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace