Moon Crew #8: Akana

David Pleva alias Akana patří do redaktorského jádra Full Moonu, kam svými články přispívá už přes osm let. Jeho jazykově pestré, čtivé a vtahující texty jste určitě četli, Akana pravidelně reportuje z koncertů, píše recenze desek a občas také profily kapel. Ze všeho nejvíc má rád world music a patří mezi přední fanoušky pražského festivalu Respect. Co ho na tom fascinuje a kde se vzala ta exotická přezdívka? Odpovědi v dalším díle Moon Crew.

Odkud pocházíš, kde bydlíš?

Část dětství jsem sice strávil v Oloví v západním Krušnohoří, ale jinak jsem rodilý Benešák s dost silnou vazbou na nedalekou Vlašim. Což je trochu pikantní, protože tahle dvě města se snášejí asi jako Pardubice a Hradec. Celý tenhle kraj je ohledně alternativní hudby nebo vůbec kultury dost mrtvý (čest výjimkám, jako je parta kolem místního festiválku Konopíšťský evergreen), ale zase je blízko do hlavního města, takže úplně odříznutý tu nejsem.

Kdy ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

To bylo na dva pokusy. Zaregistroval jsem hned první číslo, protože našemu knihkupectví, kde pracuju a kde bylo tenkrát ještě i hudební oddělení, bylo nabídnuté k prodeji. To vydrželo jen asi tři čísla, protože v Benešově na tenhle typ čtiva fakt nejsou lidi. Já sám jsem pak časopis na čas ztratil z očí. Čtenářsky jsem odchovaný Rock & Popem a ten měl tehdy pořád ještě slušnou úroveň, zatímco Full Moon byl zkraje na můj vkus přeci jen moc... rozevlátý. No a asi tak po dvou letech jsem objevil databázi XPlaylist, začal do ní vkládat komentáře a recenze, které se provozovatelům zalíbily, a ti mě následně napojili na časopis.

Čím do něj přispíváš?

Jsou to především recenze desek, to je formát, který mi určitě vyhovuje nejvíc. Pro mě jako pro čtenáře je to taky pořád to hlavní, co v hudebních časopisech vyhledávám, v tom jsem asi konzerva. Píšu taky reporty z koncertů na Fullmoonzine, příležitostně i nějaký větší profil, párkrát jsem zkusil rubriku Duel v časopise, to mě dost bavilo.

Jaké číslo Full Moonu se ti vybaví jako první a proč?

Úplně automaticky mi naskočí to první číslo s Mikem Pattonem, asi nebudu sám. A i z poslední doby se mi vybaví hlavně výrazné obálky. Třeba ta s queer tématem, hlavně proto, že jsem si nad ní říkal, jestli už to s důrazem na tuhle problematiku Full Moon trochu nepřehání. Nebo ještě číslo s tématem indie. To jsem si zase uvědomil, jak už jsem generačně jinde a slovo „indie“ má pro mě o deset, patnáct let starší obsah, než jaký měly dotyčné články.

Ve Full Moonu bývalo celkem obvyklé publikovat pod přezdívkou, postupem času to ale vymizelo, dnes už jsi jedním z mála, kdo přezdívku používá. Proč nechceš psát pod svým občanským jménem? A proč vlastně Akana?

Zůstalo mi to z doby, kdy jsem psal komentáře na XPlaylist, a zatím jsem nezaznamenal žádný tlak, že by bylo vhodnější to změnit. Takže tuhle otázku můžu vlastně jako takovou pobídku brát a vzdát se přezdívky mi nebude dělat problém. Ostatně není na ní nic tajemného, žádná hluboká symbolika, zkratka, anagram nebo tak něco. Svého času jsem se prostřednictvím skupiny Värttinä zamiloval do všeho finského včetně jazyka a „akana“ je překlad mého příjmení, tedy „pleva“ do finštiny. Tak jednoduché to je.

Čím se živíš?

Slovy Dalibora Vrány: Vyučil jsem se jako knihkupec, pak jsem nastoupil jako knihkupec a... pořád jsem knihkupec. Tedy až na tu první fázi, vyučený, pravda, nejsem. Ale zase to dělám až nestydatě dlouho. Vlastně jsem se k tomu dostal zase přes muziku. Když můj nynější zaměstnavatel kdysi zřizoval hudební oddělení, nastoupil jsem tam. Jenže jak šla léta a prodeje nosičů padaly, postupně to odumřelo a já zůstal u knih. Což je taky fajn.

Čím se bavíš, když zrovna neposloucháš hudbu, nepíšeš nebo nepracuješ?

Samé běžné věci, žádné extra cool aktivity. Četba, filmy. Určitě výlety po památkách, hrady, zříceniny, to mě baví. Těm jednodenním říkám ODT (one day trip), těm vícedenním s partou a pod širákem zase LDT (long distance trip), to bývá divočejší, spíš takové mejdany na cestách. Taky se teď pokouším naučit hrát na klávesy, když už se mi to za ta léta s kytarou nepodařilo. Jo a podlehl jsem běžeckému šílenství, což by mě ještě před pár lety ve snu nenapadlo.

Co tě tak fascinuje na africké hudbě, o které píšeš velmi často?

Já bych neřekl, že mě fascinuje speciálně africká hudba, spíš world music jako taková. Severská hudba, Balkán, Galicie, Blízký východ, latina, je toho spousta. Ona ta Afrika je v tomhle rámci prostě jen nejvíc vidět. A kdybych to tedy takhle rozšířil, tak na world music mě asi přitahuje ta pestrost, nepřeberné množství chutí a barev, žánrů a stylů, ale i silných příběhů. Svoji roli hraje i určitá exotičnost, přesycení západní populární hudbou. Taky je to často velmi fyzická, taneční záležitost a to já rád, to je právě případ africké muziky. World music samozřejmě je a vždycky bylo jen umělé označení pro publicistické potřeby, ale já ho nezatracuji jako někteří. Podle mě má pořád svůj praktický význam. Ačkoli v posledních letech je prorůstání lokálních stylů s angloamerickým světem čím dál organičtější, rovnoprávnější, a tudíž i z terminologického hlediska nepřehlednější. Ale to je jedině dobře a sleduju to s velkým potěšením.

Proto jezdíš pravidelně na festival Respect, i když bydlíš mimo Prahu? Co na něm máš rád?

Pestrost je to klíčové slovo. A taky emoce. Takovou pohodu a čirou euforii z hudby, atmosféry a lidí jinde nezažívám. Přesněji řečeno třeba i občas zažiju, ale v případě Respektu je to už dopředu jistota. Každý rok ve mně něco hlodá: Co když to letos nebude až taková paráda, co když už se mi to přejí? A každý rok odjíždím s takovou dávkou pozitivní energie, že mi to vystačí celé týdny.

Jezdíš i na zahraniční festivaly?

Jsem zápecník. I když po Česku se toulám často a rád, do zahraničí cestuju minimálně, a když už si taky jednou naplánuju výlet na Island, přijde do toho pandemie. Festivaly bohužel pomíjím úplně, boj s leností je věčný.

Jaká je tvoje oblíbená deska za posledních deset let?

Jenom jedna? To nedám, budu to muset vzít po jménech. Určitě všechno, co v té době vydali Vampire Weekend, Algiers, Swans, Paul Weller, Nick Cave, Wovenhand, Robert Plant, David Bowie, Sleater-Kinney a spousta dalších. V poslední době mě hodně baví noví pankáči z Británie jako Shame, Idles, Fontaines D.C. Samozřejmě celá tuarežská scéna v čele s Tinariwen, u těch jsem se už dostal do zcela nekritické fáze. Z domácích pak Please the Trees, Květy, Kalle, Zrní. Z úplně poslední doby mě totálně dostala deska Names of North and Women od Leeho Ranalda a Raüla Refreeho. Ale nechci ani pomyslet, na co všechno jsem zapomněl.

Takhle jsi tu otázku obrátil naruby! Co bys popřál Full Moonu k deseti letům?

Co se tak dá přát tištěnému hudebnímu časopisu s menšinovým zaměřením? Samozřejmě aby vydržel, zachoval si tvář i nadšení. A všem kolegům přeju, aby si v té záplavě hudby co nejdéle uchovali schopnost se nadchnout. Vím sám, jak je to pořád těžší. A jelikož to v téhle době přestala být fráze, tak všem i pevné zdraví.