Ve svém celovečerním debutu Pohled do slunce rozvíjí svůj cit pro intimitu a blíže neuchopitelné napětí, aby vytvořila podivně temnou lyrickou „báseň“ o hanbě, vině a touze.
Mascha Schillinski ve své režijní tvorbě proplétá ženskou zkušenost s tématy generační paměti. Ve svém celovečerním debutu Pohled do slunce rozvíjí svůj cit pro intimitu a blíže neuchopitelné napětí, aby vytvořila podivně temnou lyrickou „báseň“ o hanbě, vině a touze.
Na zdánlivě idylické farmě na severovýchodě Německa, kam jen stěží dolehnou politické vlivy velkoměst, se za kamenným zdmi rodí znepokojivé přízraky militarismu a utrpení. Pachateli přitom nejsou jen muži-individuality, ale i rodinné zvyky a společenské normy. Násilí na ženách má mnohdy podobu vrozeného studu, poslušnosti a úzkosti, předávané z generace na generaci.
Schilinski propletla životy čtyř generací dívek, které žily v různých dobách na stejném místě. Alma (Hanna Heckt) na přelomu 19. a 20. století, Erika (Lea Drinda) po druhé světové válce, Angelika (Lena Urzendowsky) v 80. letech v NDR a Lenka (Laeni Geiseler) v současnosti. Ačkoli nejsou všechny pokrevně příbuzné, jsou spjaty nevysvětlitelným poutem. Jednotlivé osudy jsou poskládány do vzájemně se zrcadlících linií, historie se prolíná současností a zastaralé vzpomínky se stávají přeludy. Postavy spojují stejná gesta, pohledy skrze tatáž okna, vnímají stejné bolesti, jako by jejich těla nesla rány předchůdkyň. Motiv neviditelného dědictví se promítá i do samotné formy.
Režisérka kombinuje prvky duchařského příběhu či dokonce lidového hororu, z každého záběru vystupuje blíže nespecifikovaný neklid, formální stránka vstupuje do děje jako další z přízraků. Kameraman Fabian Gamper vizuálně propojil dobové scény pomocí zrnitých kompozic, jež evokují vybledlé rodinné fotografie nebo odrazy ve starožitném zrcadle, paletu matných černých a hnědých odstínů jen letmo oživují nádechy světle modré. Zvuková stránka spojuje jednotlivé časové osy pomocí tlumených výbuchů elektřiny, všudypřítomného ticha a repetitivní melodie Stranger Anny von Hausswolff.
Debutová spolupráce Schilinski se scenáristkou Louise Peter přináší mnohovrstevnatou konstrukci, která se záměrně vyhýbá lineární posloupnosti a skládá jednotlivé dějové linky do zdánlivě nesouvisejících fragmentů. Ty se zpočátku jeví nesourodě, postupně se však začínají propojovat skrze nenápadné motivy: letmý pohled skrz zamlžené okno, záblesk vodní hladiny či zavřená vstupní vrata. Spletité vyprávění nenabízí pevné orientační body, příběh pozvolna skládá skrze útržky, domněnky a ozvěny.
Pohled do slunce uzavírá mezigenerační mozaiku ženských osudů do klaustrofobní poetické balady o čase a nevysvětlitelných poutech, která spojují těla i duše napříč historií.
Čtyřdílné Masky bohů vycházely v letech 1959 až 1968. Campbell se v nich na mytologii a dějiny lidské civilizace zaměřuje z antropologického a historického hlediska, Freud a Jung ustupují do pozadí.
Fatoumata Diawara ale nezapomíná ani na svou obvyklou výbušnost a energii, na novince umně kombinuje hudební odkaz předků s popem i futuristickými tendencemi. Na místě je trans, dojetí i tanec.
Hudobníčka vyzdvihuje nahrávku Deep Listening (1989) od Pauline Oliveros, skrz ktorú sa naučila spomaliť, spomalene tvoriť, počúvať a byť.
Čas na oddech teď není a poetika se odkládá: sexualita, ženskost, rebelie i otevřenost. Všechno vedle sebe nahuštěné jako eponymní omáčka ve sklenici.
Radostný album, ktorý sa ale veľmi priamo pozerá na temné okolie. Jeho ľahkomyseľné vtípky a hravé melódie sa nestavajú oproti temnote navôkol, ale sedia vedľa a smejú sa aj tak.
Urgent z produkce HBO max v druhé řadě nezjemňuje, neuhýbá a nepodbízí se. Tlačí diváka do kouta, ze kterého není únik, a nutí ho zůstat v prostředí, kde smrt není výjimkou, ale konstantou.