Mramory města, v pokojích mršin (Infamis Tenebre)

Dungeon-synth dnes připomíná košatý kořenový systém. Jen málokterý výhonek ale nad povrchem skutečně zazářil, snad jen otec zakladatel Mortiis, a i to je velmi klubová záležitost. Hudbě často tvořené jednočlennými projekty, vydávané pouze digitálně či v nízkonákladových edicích, dlení ve stínech svědčí. Povoleno je vše, i synth, který tvoří kvákání žab nebo mňoukání koček. Výše řečené platí o domácích interpretech, i těch zahraničních, třeba projektu Infamis Tenebre z Polska. Nedávno debutoval nahrávkou Widma, snažící se přijít se svěžím pohledem na dané pole zájmu.

A svým přístupem z běžných žánrových mantinelů vyčnívá. Dungeon-synth totiž většinou pracuje pouze s instrumentálními skladbami, zaměstnává posluchačovu mysl, která si může kreslit vlastní příběhy. Infamis Tenebre přidávají další rovinu – lidský hlas. Úpěnlivý, bolavý, jaksi rozervaný, ale čistý. Žádný growl, žádné temné mručení, jakoby tu z temných, vlhkých kobek zněl hlas čisté bytosti, kterou zahnalo lidské nepochopení.

Klenuté vokální melodie se na osmiskladbové kolekci vznáší nad hutným syntezátorovým podkladem, v němž najdeme ozvěny kovové palety martial industrialu s hřejivostí skladeb irské devadesátkové ikony Enyi; odsekávané akordové postupy dávají na tvorbu zpěvačky, která propojila lidovou hudbu zeleného ostrova s moderním zvukem, jasně odkazují. Zvuková krajina Widma působí v zásadě minimalisticky, postupy se opakují, nicméně působí to jako prostředek jak přitáhnout posluchače k vokálu. Ten je tu „to“ hlavní a funguje jako prvek, který album dokáže povytáhnout nad průměr.

Texty v polštině pracují s přírodním mysticismem, nahrávku rámují skladby, jež do centra staví prostředníky mezi skutečným světem a tím, co jej přesahuje – čarodějnici a šamana. Les se stává útočištěm, text skladby Krzyk staví na kontrastu faktu „na marmurach jest zimno, bardzo zimno“ („na mramorech (města) je chladno, opravdu chladno“) a prostého vyjmenování „krzewy jeżyn, pajęczyny, spokój padliny“ („keře ostružin, pavučiny, pokoj mršin“). Uměle lidské tu představuje nebezpečí (ocel ve stejnojmenné písní), řešením je návrat k přírodě v jakémsi pohanském slova smyslu. Celkový obraz doplňuje trojice instrumentálek, které duo Infamis (též ambientní projekt Voices of the Cosmos) a Piotr Huzar, poněkud paradoxně, pojmenovalo anglickými názvy. Všechny tři prokazují schopnost pracovat i beze slov a daří se jim budovat velmi solidní atmosféru. Zároveň fungují i jako jisté vydechnutí od dominantního, velmi expresivního vokálu.

Nechvalně proslulá temnota, jak by se dal název projektu přeložit, má slušný potenciál, jakkoliv až příliš, zejména v hudební složce, sází na povědomé. Budiž to bráno jako opatrné našlapování na novém území. V dungeon-synthovém světě je projektů, které v takové míře pracují s vokály – natož čistými – pomálu. Jako taková působí deska Widma svěže, se svébytným nadhledem a schopností si žánrové konvence ohnout.