Na Větrné hůrce

Zdá se, že příběh, který kdysi pohoršoval, má stále co říct i generaci, která znovu přezkoumává, jak tenká hranice může být mezi romantikou a toxicitou.

Nadčasové literární dílo Emily Brontë se znovu skloňuje v kontextu současného kulturního dění. Tentokrát má buzz na svědomí režisérka Emerald Fennell, která se po rozhýbání vln předchozím filmem Saltburn rozhodla do svého mírně neortodoxního univerza přidat i adaptaci známého viktoriánského románu. Zpracování už teď, před oficiálním uvedením, vzbuzuje rozporuplné reakce, což hezky odráží i podstatu knihy, která je plná protichůdných emocí.

Láska a nenávist jsou výrazným tématem, nikoli tím hlavním. Na Větrné hůrce pracuje s motivy ega, posedlosti a destruktivní touhy a rozvíjí se na pomezí milostného románu, psychologického dramatu i gotického hororu – právě žánrová neuchopitelnost z knihy činí neustálý zdroj reinterpretací. Inspirovala řadu umělců napříč dekádami, od Kate Bush až po filmové adaptace různých estetických i ideových směrů, a dnes znovu rezonuje i v aktuální popkultuře – ať už skrze Fennellinu vizi, nebo v doprovodném soundtracku Charli xcx. Zdá se, že příběh, který kdysi pohoršoval, má stále co říct i generaci, která znovu přezkoumává, jak tenká hranice může být mezi romantikou a toxicitou.