Dvojpříběh Alejandra Jodorovského Castaka & Metabaronovy zbraně je návratem do známých vod oblíbeného vesmíru série Mistrovských děl evropského komiksu.
„Smrt neexistuje. Život neexistuje.“
Bruce Willis, Mark Strong, Jason Statham… Bezejmenného metabarona by ve filmu mohl hrát kdokoliv lysý, filozofuje ve svazku Deconstructing The Incal (2017) Christophe Quillien při rozebírání rozličných vizuálních stylů oblíbeného zabijáka. Dvojpříběh Alejandra Jodorovského Castaka & Metabaronovy zbraně je návratem do známých vod oblíbeného vesmíru série Mistrovských děl evropského komiksu.
Pletichy, zrada, znepřátelené rody, nečekaná láska i překvapivá spojenectví provází příběh Castaků. Rodu nechtěného bastarda, míšence a spojnice dvou znesvářených stran, který se stává hnací silou kosmických pirátů prahnoucích po zlatu a dublarech. Rodina fanatických bojovníků z planety Ahúr zde pokládá základy Kasty metabaronů a Alejandro Jodorowský se tak ve vyprávění vrací na úplný začátek. Popravdě nenabízí nic neviděného, jen jde zpět časem a více do hloubky, která je protkaná bombastickou akcí se znamenitým vizuálním stylem španělského výtvarníka Dase Pastorase. Ten se přímo vyžívá v opulentních bitevních scénách, ať už na zemi či ve vesmíru. Kruté krvavé výjevy ze světa, kde život je prokrastinací a smyslem bytí je smrt, znovu nutí k zamyšlení nad tím, co jsou lidé opravdu zač.
Z opačné části časového spektra pochází příběh o posledním Metabaronovi, který si svou premiéru odbyl zhruba před čtyřiatřiceti lety v kultovní space opeře Incal. Jodorowsky zde rozvádí legendu, jak ke svým mocným zbraním Metabaron přišel a zachránil při tom vesmír. Silný vliv fantastiky manifestovaný klasickým dobrodružným tažením dělá z bezejmenného hrdinného reka zachraňujícího světy. Nic víc, nic míň. Metabaronových zbraní se museli nakonec chopit dva kreslíři, jelikož původně angažovaný Travis Charest díky svému liknavému přístupu dokázal za pět let odevzdat jen třicet stran z plánovaných pětapadesáti. Na jeho místo tak musel nastoupit rychlejší Zoran Janjetov a nekonzistence v kresbách je do očí bijící. Janjetov sice zvládá termíny, ale Charestovým rozšafným i perfekcionistickým malbám nesahá ani po kotníky.
Filmová adaptace Incalu s Taikou Waititim (Králíček Jojo, Thor: Ragnarok) na režisérské stoličce se pomalu blíží a Metabaron tak konečně získá svou podobu i na stříbrném plátně. Malíř Moebius se prý při vytváření Metabarona inspiroval svým dědečkem, protože dle jeho vlastních slov „šlo o muže všeobecně uznávaného, ve vlastní domácnosti obávaného a považovaného za největšího šéfa hned po Bohu”. Tomuto popisu Bruce Willis jistě odpovídá, bohužel už je v důchodu, zatímco Mark Strong, Jason Statham a vlastně kdokoliv plešatý se jistě každé ráno svého agenta ptá, jestli už mu nevolali ohledně adaptace jednoho staršího francouzského komiksu. Budeme se těšit.
Oba texty výrazně pracují s tělesností. Lidské křeslo je o řemeslníkovi, který vytvoří křeslo, v němž se může schovat a být lidem opravdu blízko. Hmyz vypráví příběh posedlosti, který vyústí až ve vraždu a zoufalou snahu uchovat podobu svého mrtvého objektu touhy.
Hnacím motorem Antunes je neutišitelná vášeň. Silence se neustále přelévá, mění tlak i měřítko a ponechává posluchače v prostoru, kde se věci stabilizují jen na okamžik, než se znovu vydají jiným směrem.
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.