Ich štúdiové albumy síce nedosiahli u kritikov obrovského obdivu, to sa ale nedá povedať o ich živých vystúpeniach.
Texaská trojica Khruangbin si pomaly ale isto buduje na funkovej scéne veľmi slušné miesto. Ich štúdiové albumy síce nedosiahli u kritikov obrovského obdivu, to sa ale nedá povedať o ich živých vystúpeniach. V nich sú známi improvizáciou, jamovaním a častou interakciou s publikom. Ťažko sa však rovnaká energia prenáša do dosiek.
Vo svojej tvorbe sa primárne zameriavajú na atmosféru, vokály využívajú príležitostne a výhradne len ako atmosférický doplnok. Tak je tomu aj na albume A la sala. Žánre ako lounge, neo-psychedelia či funk preto musia miesto vokálov zaujať niečim iným, veľmi jednoducho sa pri nich dá spadnúť do hudby, ktorá vie slúžiť ako hudba do pozadia, poprípade pripomínať výťahovú hudbu. To je bohužiaľ problém Khruangbin.
Na nahrávke sa ťažko hľadá nejaká kreatívna inštrumentálna zmena, všetky nástroje znejú od začiatku do konca v podstate identicky a ak aj náhodou nejaká zmena príde, je to v podobe zvláštneho a neefektívneho ambientného interlude (Farolim de Felgueiras či Caja de la Sala). Výsledkom je, že aj kreatívne tracky ako Juegos y Nubes či Pon Pón potom nevynikajú od ostatku a zlievajú sa dokopy. Jediný plne vokálny track May Ninth je highlight. Atmosféru vzbudzujúce gitarové melódie a veľmi príjemne implementovaná basa spolu so slohami ako „Waiting for may to come, hoping for the rain vzbudzujú pocit jari a prirovnania napríklad k novozélandským Mild Orange.
Nie je to nekvalitné LP, technicky je zvládnuté, no často skončí ako zabudnuteľná zmeska inštrumentálneho funku. Je to len kostra toho, čo Khruangbin dokážu naživo, je to akýsi pokus o digitalizáciu energie, ktorá z ich magických živých vystúpení priam srší. A to sa niekedy replikovať proste nedá.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.