Přistupte blíže a zažijte rituál (Father Murphy)

V Praze jsou jako doma – a přece pokaždé přijíždějí s náloží trochu jiné (byť setrvale neodbytné) hudby. Světoběžníci Father Murphy jsou nicméně na konci cesty, teď je uvítáme se zádušní mší. Rozhovor o tom, co je potkalo na dlouhé (hudební) cestě a proč se ji rozhodli právě nyní ukončit.

Když vezmeme v potaz, že je vaše poslední album epitafem Father Murphy jako fiktivní postavy a kapely, jakou skladbu byste si přáli zahrát na pohřbu?

Jelikož my sami si tu skladbu neposlechneme, vzali bychom to jako dar lidem, kteří přijdou na obřad. A kdybychom si mohli přát cokoli, nechali bychom rekviem oslavující naše životy složit Ezru Buchla spolu s řeckými MMMD (Mohammad).

Jste si jistí, že je tohle vaše naprosto a úplně poslední tour?

Jsme, máme koncerty do prosince, pak to definitivně zabalíme.

S Chiarou (ženskou polovinou Father Murphy, pozn. ed.) jsme se až nedávno dohodli na tom, kde se chceme naposledy představit jako Father Murphy. Bude to na místě, kde může duch Father Murphy v míru spočinout. Je to magické místo v Turíně, u řeky a lesa. Celé to místo bylo vybudováno podle egyptské Knihy mrtvých. Také je spojeno s Burroughsovými Západními zeměmi a vlastně uzavírá celou naši cestu do takového cyklu. Budeme tam sloužit soukromou zádušní mši bez publika.

Jak jste vlastně přišli se jménem a celým příběhem kolem Otce Murphyho?

Jméno jsme převzali od hlavní postavy Burroughsovy novely Říkali mu „Kněz“, kterou si pak Burroughs také zahrál ve van Santově filmu Flákač.

Poté, co jsme začali skládat a hrát hudbu, abychom vyjádřili a nějak zpracovali téma katolického pocitu viny, jsme se rozhodli odvyprávět příběh. Nechtěli jsme být protagonisty, potřebovali jsme si vytvořit vlastního světce, hrdinu a mučedníka, kterého budeme uctívat. Tak, jak si Burroughs vytvořil ve svém díle vlastní legendu, tak jsme se my chtěli stát tvůrci legendy o životě a díle otce Murphyho.

Proč s Father Murphy končíte? Máte už nějaké plány nebo aspoň vizi dalšího společného (nebo i sólového) projektu?

Hlavním důvodem je to, že nám došla slova. Každý nový kousek cesty se nám odkrýval, když jsme se ještě pohybovali na tom stávajícím. U alba Rising to bylo taky takhle. Když jsme koncertovali s alby Croce a Trilogy of the Cross, oba jsme s Chiarou naznali, že se blíží čas zkusit si formát requiem. A oba jsme věděli, že nejsilnější a neosobnější cestou, jak to pojmout, je napsat jej přímo pro našeho drahého Otce Murphyho. Bylo přirozené, že se smrtí Father Murphy jako postavy skončí i kapela.

Co se týče budoucích projektů, právě pracujeme na debutovém filmu Lucy Dipierra The Cadence (Dipeirro je stálým spolupracovníkem Father Murphy a autorem několika jejich klipů, pozn. ed.). Začali jsme na něm pracovat jako Father Murphy, ale jak se do toho noříme, bereme to spíš jako zbrusu nový projekt, ve kterém není rozdíl mezi filmem a soundtrackem. Je to něco úplně nového. Bude to něco ve stylu „filmu Lucy Dipierra, Chiary Lee a Freddieho Murphyho“.

Práce s Lucou je pro nás velmi důležitá v tom, že nám ukazuje, jak chceme s Chiarou do budoucna spolupracovat. Ale spíš než začínat s úplně novým vlastním konceptem chceme pracovat s obrazy někoho jiného. Rádi bychom dělali soundtracky k filmům, divadelním hrám nebo instalacím.

Například jsme už začali nahrávat zvuky do nového filmu italského režiséra Davida Maldiho. Nemůžu prozradit víc, ale hrozně se na to těším. A stejně tak se těšíme na další nabídky podobných spoluprací.

Když se ohlédneme za vaší diskografií, koncerty a tím vším, co jste díky kapele prožili, je mezi nimi něco, čeho si zvlášť považujete?

Po všech těch letech považuji za ohromný dar, že jsme mohli pracovat na projektu Father Murphy jako trio i jako duo. S Vittoriem se nám povedlo pomalu a nekompromisně budovat vlastní zvuk, ale až jako duu se nám dařilo vyjádřit něco mnohem osobnějšího a jedinečnějšího.

Setkali jste se díky kapele s někým, s kým by se to jinak asi nestalo? Myslím, že obzvlášť Jarboe si vážíte… Zároveň ty sám působíš jako promotér, což může být ještě lepší příležitost k takovému setkání. Jak složité je spojit práci booking agenta a hraní, nahrávání a cestování s vlastní kapelou?

Seznam úžasných lidí, které jsme díky hudbě potkali, je velmi dlouhý, a v současných temných časech je to závan svěžího vzduchu. Díky Father Murphy se nám povedlo odklonit pozornost od nás k hudbě a cestě samotné. Mohli jsme v hudbě rozpustit svá ega. Setkávání s lidmi, kteří sdílejí náš pohled na svět, společnost a samotnou hudbu nám pomohl více respektovat ostatní a naslouchat jim, ale také si o respekt a pozornost říct. A zbavili jsme se jakéhokoli zbytku nacionalismu, pokud v nás kdy nějaký byl.

Abych se vrátil k tvé otázce, myslím si, že je vlastně jednoduché to kombinovat, protože přístup v komunitě, ve které pracuji, je víceméně stejný.

Největší průšvih, který se vám jako kapele přihodil?

Každá sebemenší chyba s sebou přinesla pocit viny, který motivoval naše hudební pátrání, takže za ně můžeme být jen vděční.

Na co jste nejvíce pyšní?

Myslím, že na přijetí konce Father Murphy, když jsme si uvědomili, že je čas. Náznaky byly jasné, ale mohli jsme předstírat, že je nevidíme.

Poprvé jsem vás viděl naživo těsně před vydáním Anyway, Your Children Will Deny It, což byl i můj první kontakt s vaší hudbou. To je docela pozdě, ale doteď mám na ty koncerty živé vzpomínky. Bylo to pro mě něco jako přírodní pohroma. Postupem času jste se ztišili, přiblížili minimalismu. Od expresivního zvuku k náročným emocionálním litaniím a rituálům. Bylo to na základě Vittoriova odchodu, vědomého rozhodnutí, nebo to přirozeně vyplynulo z tvůrčího procesu?

Řekl bych, že to přirozeně vyplynulo z tvůrčího procesu. I když byl Vittorio ještě v kapele, už Pain Is on Our Side Now nemělo téměř žádné bicí. V jeden moment nám došlo, že chceme, aby náš zvuk spíše implodoval, než explodoval. Potřebovali jsme jít hlouběji, objevovat nejvnitřnější já. Vydali jsme se mnohem intimnější a osobnější cestou. I tak je atmosféra velmi důležitá, obecenstvo a posluchače spíše vyzýváme, aby přistoupili blíže, aby zažili rituál, aby ho vnímali. Otevíráme se vlastní melancholii a smutku, oni se na ně naladí a my se podvolíme pocitům a vjemům, které bychom sami nezvládli. Jeden kamarád to nazval nejlepší partnerskou terapií, kterou kdy viděl.

Jaký je váš návod na přežití, když jste většinu roku na cestách?

Večer je naší hlavní starostí koncertování, takže se snažíme nechodit spát příliš pozdě. Díky tomu se pak můžeme vzbudit brzy ráno a bavit se přes den. Musím přiznat, že prvních pár dní na turné je vždy těžkých, ale když si na to zvykneme, můžeme jet donekonečna.

A taky si dopřáváme velké množství vody, zázvoru, kávy, lékořice a oříšků. Ne nutně v tomto pořadí.

Necítíte, že si musíte někdy dát volno od všeho, co souvisí s hudbou?

Víc než od hudby si musíme odpočinout od neustálého kontaktu s ostatními lidmi, od těch běžných rozhovorů. To je obecně nejtěžší na tour. Je náročné najít si ticho, a proto si ho člověk tvoří ve vlastní hlavě. Když se vrátíme domů, na nějaký čas se uzavřeme sami v sobě a pomalu se znovu snažíme zvyknout na okolní svět.