Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.
Rozbouřený moshpit se zdál být samozřejmostí, fanoušek stojící na ramenou statečného kamaráda a podpíraný partou dalších, kterak se Sullivanem zpívá Before I Get Old, to už v sálech...
To pak stejně reagovalo i na Dancing Barefoot a během Because the Night už hala burácela mocným chorálem. Což se opakovalo.
Už samotný model komorního vystoupení v duu s klávesistkou Rachel Eckroth sliboval nevšední zážitek a Clark se ze všech sil snažila, aby ten večer byl skutečně speciální.
Ať už sedí za bicími nebo hraje na kalimbu či cajon, v každém okamžiku doslova JE hudbou, která z něho i jeho spoluhráčů tryská...
Entuziasmus, sálající z každého tónu, každého zaskřípání, každého pohybu téhle čtveřice je vzhledem k její „zasloužilosti“ neuvěřitelný a na diváka lehce přenosný.
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí.
Na každém ročníku Respect Festivalu se najde něco památného, jedinečného, něco, co i po letech zchátralým paměťovým buňkám napoví: „To bylo tenkrát, když…“
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
A co může být špatnou zprávou pro posluchače-emocionálního voyeura, pro tvůrčí budoucnost skupiny bývá naopak dobrým znamením.
Pokud bych na koncert Public Image Ltd vyrazil s vidinou nezapomenutelné a nadčasové show nestárnoucích (post)punkerů, asi bych se neubránil zklamání.
Snad je to tím, z jak bezedného rezervoáru kulturních odstínů festival Respect čerpá, a určitě tím, s jak neomylným instinktem do něho pořadatelé sahají...
... a záleží na schopnostech a citu konkrétních hudebníků, jestli vznikne jalový paskvil nebo životaschopný zárodek nového hudebního dialektu.
Jelikož ale nepostrádá smysl pro poutavou pódiovou prezentaci, své nedělní vystoupení v Divadle Hybernia pojal mnohem rafinovaněji...
S přestávkami dodnes fungující a stále relevantní nahrávky produkující Wire se oficiálnímu vydání tohoto bootlegu dlouho bránili.
Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.
Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...
Písně, v nichž Céu kombinuje brazilské tradiční rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény.