Zkrocený temperament Céu

Zatímco v latinskoamerickém světě je velkou hvězdou, pražské vystoupení brazilské zpěvačky Céu proběhlo v komorní atmosféře před publikem, které by se dalo spočítat v desítkách. To ovšem nepředstavovalo až takové minus. Písně, v nichž Céu kombinuje tradiční brazilské rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény. Tomu vycházela vstříc i úprava prostoru Paláce Akropolis. Parket byl pomocí černé plenty zmenšený na úroveň přečnívajících balkónů a vytvořil tak intimní koutek, který s rytmicky nakažlivou, emocionální, ale přitom decentně pojatou hudbou skvěle souzněl.

Zpěvačku doprovázelo trio hudebníků na bicí, baskytaru a akustickou kytaru, z podkresu ale zaznívaly i nenápadné party kláves, elektronických zvuků nebo vokálů. Nepůsobilo to nijak alibisticky ani lacině, přesto by fyzická přítomnost nějakého klávesisty nebo turntablisty na pódiu možná přispěla k větší živelnosti a v pozitivním smyslu „chybovosti“ produkce. Pravda, vizuální dojem akustického tria s dynamickou zpěvačkou v popředí byl harmonický a malebný, nicméně celek se tak zdál někdy až příliš nalinkovaný. Elektronika ostatně tvoří nedílnou součást většiny alb Céu, tak proč ji skrývat do záznamu. Na druhou stranu se ukázalo, že leckterý zvuk, který jsem zpočátku považoval za přednastavený, vlastně hraje akustická kytara díky šikovně využitým efektům.

Navíc vřelost, jakou má Céu ve svém hlase, dokázala hravě eliminovat podobné připomínky. V jejím případě nejde o silovou expresi ani teatrálnost, to spíš o neokázalé, pečlivě odstíněné vnitřní napětí, jemnou procítěnost, příbuznou té, kterou si pamatujeme od Zuzany Navarové. Céu má své emoce pod kontrolou, jejich sílu je třeba vycítit někde pod povrchem, ať už je zpěvačka vkládá do temperamentních popových hitů, melancholických bossanov nebo písní s jazzovou náladou, které umístila doprostřed vystoupení.

Jeho páteř tvořily ukázky z loňského alba Um Gosto de Sol, kde rodačka ze São Paula prostřednictvím řady zdařilých coverů vyjádřila obdiv ke svým idolům z latinsko- i euroamerického hudebního světa. Písně Ao romper da Aurora a Teimosa z úvodu této desky zahájily také pražský koncert, dále se dostalo třeba na evergreen Feelings brazilského zpěváka Morrise Alberta, Criminal od Fiony Apple nebo velmi zdařilou verzi Paradise z repertoáru soul-popové divy Sade. Se stejnou chutí Céu sahala i po skladbách z předchozích dvou, elektronikou výrazně nasycených desek Tropix a Apká!. Publikum nadšeně aplaudovalo především tanečnějším hitům Arrastarte-Ei, Pardo, Varanda Suspensa nebo finální skladbě Forçar o Verão, v níž zpěvačka pranýřuje korupci jako jeden z největších problémů současné Brazílie.

Naopak nejkomornější okamžik nastal v úvodu přídavku, kdy na pódiu zůstala jen Céu s Lucasem Martinsem, který pro tu chvíli vyměnil baskytaru za španělku a společně připomněli album Acústico, na němž rovněž v loňském roce přepracovali některé starší zpěvaččiny písně v čistě akustických verzích pro hlas a kytaru. Vděčné osazenstvo Akropole tak mělo možnost ocenit umění sympatické hudebnice ve všech jeho podobách. Nezbývá než zalitovat, že si na osvědčenou žižkovskou scénu nenašlo cestu víc lidí. Delikátní skladby Céu jsou pohlazením, jakých v těchto napjatých dnech nemůže být dost.