Dvě tváře Annie Clark (St. Vincent)

Výjimečná umělkyně se pozná i podle toho, že ji nelze snadno a jednoznačně charakterizovat, že se vzpírá běžným schématům. Annie Clark, vystupující už téměř dvě dekády pod jménem St. Vincent, k takovým těžko uchopitelným originálům bezesporu patří a pondělní koncert v sále ARCHY+ představil charismatickou osobnost zase trochu jinak. Už samotný model komorního vystoupení v duu s klávesistkou Rachel Eckroth sliboval nevšední zážitek a Clark se ze všech sil snažila, aby ten večer byl skutečně speciální. Někdy možná až moc.

Zahájení programu přenechala kolegyni z aktuální koncertní sestavy své kapely, zmíněné písničkářce Rachel Eckroth. Ta se prezentovala několika klavírními baladami s lehkými jazzovými doteky, vyzrálou dramatickou výstavbou a opravdovostí prožitku. Byla v nich křehkost i zemitost, interpretační jistota, zřetelný odkaz stoleté americké písňové tradice i nepopiratelný osobní vklad. Přijetí po zásluze nadšené, až bouřlivé, skoro se zdálo, že kdyby nějakou nešťastnou náhodou nemohla hlavní hvězda vystoupit, za večer pouze ve společnosti její spoluhráčky by se málokdo zlobil.

Na vystoupení St. Vincent bylo asi nejvíc fascinující, jak snadno a přirozeně dokázala přepínat mezi vážnou, soustředěnou polohou při přednesu písní a nevázaným vtipkováním, klábosením a špičkováním se s publikem. Víme, že výkřiky z anonymní hloubi hlediště mohou mít často pachuť trapnosti a nemístného exhibicionismu, v tomto případě jen potvrzovaly souznění mezi umělkyní na pódiu a jejími fanoušky. Kontaktu s publikem, prostému podbízivosti i samolibého vyvyšování, by mohla Annie Clark vyučovat.

K superlativům se pochopitelně můžeme uchýlit, i pokud jde o její schopnosti pěvecké, skladatelské, hráčské i performerské. Pojetí písní, vybíraných z různých období s důrazem na poslední tři alba, se logicky od studiových či kapelních verzí výrazně lišilo. Instrumentálně štíhlé aranže kytary a klavíru dávaly autorce prostor k hlubšímu ponoru do nitra skladeb a ke zdůraznění jejich sdělení prostřednictvím soustředěnější práce s hlasem i emocemi. Stopáže bobtnaly nejen protahováním meziher a předeher, ale postupem času čím dál víc i mluvenými vstupy, takže nakonec v základní části zaznělo během zhruba sedmdesáti minut jen deset písní.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Dlouho se dařilo obě polohy – seriózní i bavičskou – držet v rovnováze, i díky zpěvaččině pohotovosti, vtipu i nedostižnému smyslu pro ironii, který jí nedovolí sklouznout k povrchnímu plkání. Když ale během skladeb Laughing With a Mouth of Blood a Strange Mercy osaměla na pódiu jen s kytarou, jako by toho verbálního narušování bylo najednou příliš a spád koncertu se začal drolit. Po návratu Eckroth ke klavíru přišly dynamičtější kusy Flea a Fear the Future, které ten pocit na chvíli zažehnaly, jenže v následujícím hitu New York, který uzavíral hlavní set, se Clark nadobro utrhla ze řetězu. Parodovala dramatický crooning, plazila se po křídle až do klína své spoluhráčky, a když se přeci jen uvolila „normálně“ zpívat, přerušovaly ji vlastní výbuchy smíchu.

Nutno ovšem přiznat, že při tom všem působila naprosto přirozeně, poměr stylizace a spontánnosti je u ní zatraceně těžké odhadnout. A tak to asi má být, důležitý je výstup, výsledný dojem. A ten zanechala St. Vincent i tentokrát jedinečný, přestože mám o míře rozevlátosti v pojetí sólového recitálu určité pochybnosti. Určitě to bylo zajímavější a originálnější, než kdyby jen převlékla známé písně do komorního hávu a s rozechvělou naléhavostí je naservírovala nábožně naslouchajícímu publiku. Přesto ve mně hlodá pocit, že méně stand-upu mohlo být tentokrát více.