Mnohorozměrná Róisín Murphy

Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea na festivalu Metronome. Samozřejmá profesionalita a smysl pro detail i přesné načasování se při koncertě Róisín Murphy přirozeně potkává s uvolněností, závažná sdělení s šibalskou hravostí a spontaneitou. Příklad? Bubeník Benjamin Bouton jistě netušil, že pugét, kterým Murphy zkraje obdaroval někdo z předních řad a který pohotově využila coby jevištní rekvizitu, mu později přistane na hlavě.

Už jen nápaditost, s jakou irská zpěvačka uchopila zdánlivě pevně dané koncertní schéma support – hlavní set – přídavek, stojí za pozornost. O předkapele Mad Mad Mad jsem si tentokrát předem nic nezjišťoval, takže moment překvapení na mě zafungoval dokonale. Hned jak trojice hudebníků (bicí, baskytara, kytara, ale hlavně elektronika) zakončila svůj nabuzený a skvěle gradující techno set, vzali dva z nich do rukou akustické kytary a rozjeli ústřední motiv skladby Fun for Me z prvního alba Moloko, čímž vyšlo najevo, že zároveň tvoří součást doprovodné kapely hvězdy večera. Její tvář, napůl skrytá pod extravagantním kloboučkem, se vzápětí objevila na plátně, snímaná kamerou kdesi v zákulisí a zvolna směřovala k pódiu. Zatímco osazenstvo burácející Roxy toužebně vyhlíželo, kdy dojde k proměně dvourozměrné projekce ve skutečnou a mnohorozměrnou umělkyni, na pódiu během písně průběžně docházelo k bleskurychlé reorganizaci a přidávali se další hudebníci. Róisín Murphy pak konečně nakráčela na kompletně připravené jeviště, kde dozpívala Fun for Me a úchvatné entrée dostalo stejně báječné pokračování.

Že má Murphy půvabu a charismatu na rozdávání, bezchybně zpívá a disponuje bohatým a vyrovnaným repertoárem, ať už z dob skupiny Moloko nebo ze sólových desek, o tom není třeba mluvit. Už to by k naprosté spokojenosti stačilo, ale zaujala ještě jedna věc: jak chytře a působivě umí pracovat s detaily, v tomto případě především vizuálními. Někdy stačila drobná změna v mimice nebo nasvícení, v animaci na plátně nebo třeba pouhé sejmutí baretu a došlo k dramatické proměně nálady v sále a dynamiky vystoupení. Tohle perfektně zafungovalo třeba během skladby Narcissus z čerstvé desky Róisín Machine, kterou zpěvačka představila především v první půli koncertu.

Samozřejmě nechyběly četné výměny kostýmů, mnohdy jen částečné, někdy spočívající opět jen v obměně nějakého detailu, zřejmě ne náhodou se v barevném ladění objevovaly různé kombinace žluté a modré. K těmto metamorfózám docházelo v zákulisí, ve stínu u okraje pódia nebo i přímo na něm a nebylo vždy snadné rozpoznat, co je pečlivě připravené a co už může být improvizace. To ostatně platí o vystoupení jako celku. Taneční choreografie, „zcizovací“ deformování vokálu v písni Simulation, singalongy během letitých hitů The Time Is Now a Sing It Back, provokativní pózy, účelné využití kouřové clony, to všechno se míchá v dokonale konzistentní performanci, kde rozdíl mezi naplánovaným a spontánním nehraje roli.

Znám názory, podle nichž je přídavek pochybeným a nadbytečným přívažkem koncertu, který rozbíjí jeho přirozenou gradaci. Často to bývá pravda. Jenže Róisín Murphy pojala i tenhle prvek po svém: ne jako pokračování něčeho uměle přerušeného, ale jako oddělený segment s odlišnou atmosférou, jednoduše jako bonus, dárek na rozloučenou, znovu perfektně promyšlený. Po návratu na stage se hudebníci chopili akustických nástrojů a takto „unplugged“ zahráli písně Golden Era a Familiar Feeling, aby vše zakončili stejným fíglem, jakým show začala. Sledováni kamerou postupně odcházeli do zákulisí, kde za sebou s posledními verši „Nothing can come close to this familiar feeling“ rázně přibouchli dveře do šatny. Jako by tak zpečetili celý zážitek. Euforický, dráždivý a místy znepokojivý, jindy zase povznášející, laskavý a důvěrný. Zkrátka plný, na okrajích ani jinde se netřepící, zanechávající za sebou kompletně občerstvenou víru v moc hudby, slova a tance.