Odvážné mise, plodné kolize (Respect Festival 2025)

Respect Festival je mimo jiné o pestrosti. V minulých letech proběhly i pokusy o monotematicky zaměřený program, ale i když ročníky 2006 a 2007, akcentující reggae nebo pouštní blues, nebyly žádným fiaskem, přeci jen se ukázalo, že styl „každý pes jiná ves“ sluší téhle ojedinělé akci víc. Záměru poskládat vždy co nejrůznorodější sestavu účinkujících se pořadatelé z agentury Rachot drží dodnes a výjimkou nebyl ani 28. ročník, pořádaný po loňském comebacku opět na ostrově Štvanice. Přesto je možné vysledovat jeden aspekt, který byl pro významnou část vystupujících společný: střetávání tradice a avantgardy, autentických kořenů a sofistikovaných uměleckých konceptů. Ve světě world music už k životaschopné fúzi dávno nestačí k lokálnímu stylu přilepit bicí a elektroniku, hudebníci se dnes pouštějí na mnohem odvážnější, riskantnější, ale i vnitřně konzistentnější mise. A právě koncerty, kterých se to týká, patřily v letošním programu k těm nejúchvatnějším.

BÝT HUDBOU

Ze sobotní soupisky sedí výše řečené dokonale především na vystoupení Paola Angeliho a souboru Tenore Murales de Orgosolo. Na jednom z předchozích ročníků se už sardinský hudebník se svou „multifunkční“ kytarou, vybavenou mnoha doplňky a zlepšováky, objevil jako sólista. Tentokrát sebou z rodného ostrova přivezl pěvecký ansámbl, reprezentující dávnověkou vokální tradici, v níž se polyfonie potkává s technikami hrdelního zpěvu překvapivě blízkého tomu, co známe od mongolských nebo tuvinských umělců. Spojení s Angeliho neortodoxním přístupem k nástroji generovalo neuvěřitelně vrstevnatý a proměnlivý zvukový svět, v němž se snoubila ušlechtilá průzračnost i syrovost lidových polyfonních nápěvů s prvky psychedelie, noiseu i industriálu. Že zdaleka nejde jen o modernizaci skanzenu, ale o živoucí umělecký tvar, doložil Angeli i závěrečnou skladbou, v níž se přihlásil k Praze a památce Jana Palacha.

fotogalerie z festivalu najdete zde a tady

Jiný druh plodné kolize tradice a avantgardy, ve výsledku jen dokazující, že hudba je skutečně jen jedna, byl koncert Kahila El’Zabara (vlastním jménem Cliftona Blackburna) se skupinou Ethnic Heritage Ensemble. Jak už název napovídá, vědomí kořenů tu hraje významnou roli, osnova, do níž se tradiční africké prvky vplétají, je výsostně jazzová, ovšem oproštěná od všech žánrových šablon a mainstreamové předvídatelnosti. Je v ní přítomen duch největších jazzových novátorů typu Dukea Ellingtona, Johna Coltranea nebo Milese Davise, jejich slavné kompozice tvoří významnou část repertoáru, ale El’Zabar je pojímá naprosto svébytně, ve svobodném rozletu za vlastní interpretací jejich duchovního jádra. Naprosto fascinující je pak jeho totální odevzdání se hudbě. Ať už sedí za bicími nebo hraje na kalimbu či cajon, v každém okamžiku doslova JE hudbou, která z něho i jeho spoluhráčů tryská. Dokonalá muzikantská empatie a magická, elektrizující atmosféra.

Mezi zmíněné sety vetknula dramaturgie vystoupení z našich pódií dobře známé Mari Boine z Norska. Její nominace může vypadat jako sázka na jistotu, ovšem sámská hudebnice se momentálně nachází ve skvělé formě, za sebou má mimořádně vydařenou desku Alva a její letošní koncert si v ničem nezadal s tím, který okouzlil festivalové publikum v roce 2009. Aktuální program stojí hodně na bicích a perkusích, doplněných jen baskytarou a spíše abstraktními klávesovými plochami. Vtahující atmosféra měla chvílemi až rituální nádech a postupem času neustále gradovala. Boine v ohnivě rudém volném kostýmu působila uvolněně, během skladeb se ale soustředěně nořila do spirituálních hlubin a omámené posluchače brala sebou. V jejích písních se zračí pokora před přírodními silami, vzdor vůči nevybíravému kulturnímu útlaku, jemuž Sámové v minulosti čelili, i hrdost na svou identitu.

Závěr sobotního večera byl patrně posluchačsky nejpřístupnější, ostatně oba protagonisty, Justina Adamse i Maura Duranteho mohou návštěvníci festivalu brát už jako staré známé. To ale nic nemění na vydatnosti a hloubce zážitku. Dokonce si myslím, že ze všech tří jejich koncertů, které jsem měl možnost vidět, byl tenhle jasně nejlepší. Nebo přinejmenším nejenergičtější. Předloni v Akropoli vládla spíš intimnější atmosféra, v roce 2021 na Respectu byla spolupráce obou hudebníků čerstvá a v rozpuku. Teď mají na kontě druhou a opět báječnou desku, vzájemné propojení je zase o něco pevnější a role sobotních finišmanů je přiměla sešlápnout plyn. Dva hlasy, kytara a tamburína nebo housle, ale intenzita celé kapely. Myslel jsem si, že mě tohle duo už nemá čím překvapit, ale mýlil jsem se. Spojení Adamsových bluesrockových riffů a melodií i rytmů apulijské pizziky ještě nikdy neznělo tak lahodně a plnokrevně.

Předem bych tomu nevěřil, ale jedna z papírově největších hvězd festivalu, Bassekou Kouyaté, zanechal možná nejmatnější dojem. Asi to nebude tím, že program zahajoval, ani tím, že vystoupil pouze v duu se zpěvačkou a manželkou Amy Sacko, a ani technickými problémy, které lehce poznamenaly začátek setu. Už vůbec nelze zpochybňovat jeho instrumentální kvality, jako hráč na loutnu ngoni si už dávno a zaslouženě vydobyl status nedostižného virtuóza. V tomto směru nezůstal své pověsti nic dlužen ani tentokrát, problém bych viděl spíš v nedotažené koncepci vystoupení. Napůl komorní, na dřeň oholené písně, napůl skladby, pod nimiž běžel elektronický rytmický podklad. V takových momentech koncert působil spíš jako nouzová náhražka za vystoupení s kapelou, jakkoli Kouyatého prsty vybízely k obdivu.

Příjemným bonusem bylo miniaturní pódium uprostřed areálu, na němž skupina bubeníků z Ghany ve spolupráci se svými místními studenty poskytovala přihlížejícím mezi hlavními koncerty jakýsi rychlokurz folklóru této etnicky různorodé země. Tradičně nesmírně přívětivý, nepřelidněný a provoněný festivalový prostor tak ve slunečném počasí získal další sympatický záchytný bod.

ZANÍCENÍ CHIRURGOVÉ

Neděle slibovala ještě větší sluneční výheň, málokdo předem počítal s tím, že avizované pondělní deště dorazí o něco dřív a promluví i do plynulosti festivalového programu. Trochu zaskočené publikum se tak kolem šesté nakupilo pod dostupné stany a stříšky, zatímco pořadatelé se překvapit nenechali, pódium udrželi funkční, a jakmile liják zeslábnul, mohlo se pokračovat s minimálním prostojem.

Když krátce před třetí vylezli na vyvýšený podstavec členové dua Madalitso Band, slunce ještě nemilosrdně pražilo. Domníval jsem se, že po pár minutách se nevšední instrumentář dvou kluků z Malawi okouká a zbude exotický repetitivní kolovrátek. Ano, díky typicky africkému kutilství bylo jejich vybavení – podomácku vyrobená kytara a nástroj zvaný babatone – hodné pozornosti, a ano, repetitivní jejich skladby skutečně byly. O postupném upadání zájmu však nemohla být řeč. Stejně lehce, jako dvojice publikum okamžitě roztančila, si jeho pozornost i udržela a odcházela s nadšeným potleskem v zádech. Upozornění v programu, že v tomto případě jsou zážitek z nahrávky a ze živého kontaktu zcela nesrovnatelné, se ukázalo jako velmi přesné.

Zatímco Madalitso Band zabral na pódiu tak tři metry čtvereční, následující ansámbl se na něj se svou bohatě zdobenou soustavou bubínků, xylofonů a gongů, tvořících indonéský gamelan, sotva vešel. Ani v hudbě nemohl být kontrast větší. Oproti pouličnímu DIY muzicírování přišli Wassim Halal a Gamelan Puspawarna v rámci projektu Polyphème s vysoce sofistikovanými, rytmicky i dynamicky bohatě strukturovanými kompozicemi, které navazovaly jak na tradiční gamelan nebo ve formě Halalovy hry na darbuku na blízkovýchodní hudbu, tak i na kompoziční postupy moderní vážné hudby. Dohromady asi deset hudebníků připomínalo ve své preciznosti a soustředěnosti chirurgy, kteří provádějí extrémně náročnou operaci, ale zároveň je to neskutečně baví. Kdepak chladný akademismus, tohle byla čirá radost z hudby, disciplínou živená a nikoli svazovaná. Ohňostroje perlivých rytmů, zvukových barev, dynamických zvratů, frenetický klapot kladívek i sotva slyšitelné cinkání a šelesty, všechno provázané do majestátní nádhery, od níž se nešlo odpoutat. Jeden z vrcholů ročníku.

Al Bilali Soudan z Mali to pak logicky měli těžké. Skupina, jejíž účast na předloňském Respectu zhatily problémy s vízy, se naopak k tradicím přimyká co nejtěsněji. Na rozdíl od většiny tuarežských souborů nevyměnila původní loutny za kytary, jen je zelektrifikovali, a jejich skladby tudíž znějí syrověji a autentičtěji. Pro nás, západní publikum, je cesta k přijetí Tinariwen nebo Mdou Moctar relativně snadná, v případě Al Bilali Soudan je třeba těch kroků udělat víc, rozhodně se ale vyplatí. Bohužel jim nebylo souzeno dovést své vystoupení k řádnému vyvrcholení, protože blížící se průtrž tlačila pořadatele k nutným opatřením, přesto zanechali hluboký dojem něčeho ryzího, letitého, co s časem nepozbývá relevance.

Vydatný déšť příjemně ochladil vzduch, a jakmile zeslábl, zaplnil pódium zase podstatně objemnější aparát. Seskupení Mestizx, jehož motor tvoří bolivijská zpěvačka a performerka Ibelisse Guardia Ferragutti a bubeník Frank Rosaly (viděli jsme ho na festivalu předloni jako člena Meral Polat Tria), rovněž zapadá do pomyslného šuplíku, v němž se folklór nesmlouvavě transformuje pod vlivem hudebního novátorství, v tomto případě i se silným aktivistickým nábojem. Ferragutti ovšem s jihoamerickými rytmy pracuje spíš jako s jednou z ingrediencí v komplexním představení, v němž má stejně důležité místo elektronika, improvizace, jazz (skvělá trubka Jamese McClurea) i mluvené slovo. Setrvalé mrholení sice zredukovalo houf u stage, na působivosti koncertu to ovšem ubralo minimálně.

Do finále zamířil Respect, jak jinak, na taneční vlně. Ta tentokrát nepřiplula z Afriky, nýbrž z východního Středomoří. Kapela Deli Teli má za své poslání prezentovat řeckou hudbu v podobě zbavené pozlátka turistické atrakce, nepřikrášleně, přesto se současným nábojem a rockovým nasazením. Rytmy a melodie nám znějí povědomě, celé je to ale podstatně šťavnatější a opravdovější než to, co se obvykle line z reproduktorů v upocených letoviscích. Většinu pozornosti na sebe strhával neposedný zpěvák, klávesista a tanečník Arthur Bacon, zdatně mu sekundoval hráč na buzuki Tassos Tsitsivakos, celý kvartet byl ovšem kompaktním tělesem. O tanec si písně bez povzbuzování říkaly samy, a nakonec jsem zalitoval, že se hudba dotyčného regionu na festivalu neobjevuje častěji. Co takhle třeba Monsieur Doumani z Kypru nebo turečtí Lalalar?

Nad Štvanicí se setmělo, dešťové mraky už dávno odvál vítr a s nimi i další ročník Respectu. Festivalu, který spojuje kultury i lidi, festivalu, který se neomrzí. Lidé se sem vracejí každý rok z velké části titíž, hudební zážitky jsou ale pokaždé jiné a neopakovatelné. Ať tohle nastavení vydrží ještě hodně, hodně dlouho.