

Zpívá celá Rodina (New Model Army)
Rozbouřený moshpit se zdál být samozřejmostí, fanoušek stojící na ramenou statečného kamaráda a podpíraný partou dalších, kterak se Sullivanem zpívá Before I Get Old, to už v sálech...


Rozbouřený moshpit se zdál být samozřejmostí, fanoušek stojící na ramenou statečného kamaráda a podpíraný partou dalších, kterak se Sullivanem zpívá Before I Get Old, to už v sálech...


To pak stejně reagovalo i na Dancing Barefoot a během Because the Night už hala burácela mocným chorálem. Což se opakovalo.



Už samotný model komorního vystoupení v duu s klávesistkou Rachel Eckroth sliboval nevšední zážitek a Clark se ze všech sil snažila, aby ten večer byl skutečně speciální.



Ať už sedí za bicími nebo hraje na kalimbu či cajon, v každém okamžiku doslova JE hudbou, která z něho i jeho spoluhráčů tryská...



Entuziasmus, sálající z každého tónu, každého zaskřípání, každého pohybu téhle čtveřice je vzhledem k její „zasloužilosti“ neuvěřitelný a na diváka lehce přenosný.


Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.


V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí.



Na každém ročníku Respect Festivalu se najde něco památného, jedinečného, něco, co i po letech zchátralým paměťovým buňkám napoví: „To bylo tenkrát, když…“



Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.



A co může být špatnou zprávou pro posluchače-emocionálního voyeura, pro tvůrčí budoucnost skupiny bývá naopak dobrým znamením.



Pokud bych na koncert Public Image Ltd vyrazil s vidinou nezapomenutelné a nadčasové show nestárnoucích (post)punkerů, asi bych se neubránil zklamání.



Snad je to tím, z jak bezedného rezervoáru kulturních odstínů festival Respect čerpá, a určitě tím, s jak neomylným instinktem do něho pořadatelé sahají...



... a záleží na schopnostech a citu konkrétních hudebníků, jestli vznikne jalový paskvil nebo životaschopný zárodek nového hudebního dialektu.



Jelikož ale nepostrádá smysl pro poutavou pódiovou prezentaci, své nedělní vystoupení v Divadle Hybernia pojal mnohem rafinovaněji...



Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.



Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...



Písně, v nichž Céu kombinuje brazilské tradiční rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény.



Díky postupně se zlepšujícímu dojmu a několika opravdu vydařeným momentům nakonec odcházím docela spokojený, i když určitých rozpaků se zbavit nedokážu.



Squid jsou neurotičtí a výbušní tak akorát, aby vám to nezačalo být nepohodlné, a soustředěně ukáznění jen do té míry, aby nebyl důvod k nařčení z hráčské exhibice.