Rychle blednoucí vzpomínka (Fontaines D.C.)

Cestičky, kterými se mezi pódiem a hledištěm přelévá energie, jsou nevyzpytatelné. Pro výsledný dojem z koncertu mají klíčový význam, přesto je stěží můžeme brát za objektivní faktor, protože případný blok se může nacházet stejně tak na straně interpreta, jako diváka. A dodatečně vyhodnotit, kdo byl na vině, často není snadné.

Dublinský kvintet Fontaines D.C. nastoupují na stage s ukázkovou vervou, přesto mě minimálně prvních pět songů prakticky míjí. Přitom Televised Mind nebo Sha Sha Sha jsou pro odstartování show jako stvořené a zabírá i melodičtější hitovka Jackie Down the Line z připravované desky. Zpěvák Grian Chatten manicky běhá po pódiu, máchá rukama i stojanem od mikrofonu, v kotli to vře, a přece něco nefunguje. Cítím v té klackovité vyzývavosti něco strojeného, nebo je chyba jednoduše ve mně?

Málem ztracenou víru v dnešní večer mi vrací až píseň I Don't Belong, přestože jde o volnější kus v duchu někdejších Whipping Boy (mimochodem krajanů kapely), a správný kurz potvrzuje i následující Chequeless Reckless. Pak už to jiskří častěji: skvěle vygradovaná novinka I Love You je o poznání působivější než ze singlu, hypnotický kvapík Big úspěšně aktivuje potní žlázy, Hurricane Laughter zavalí klub ofenzivní zvukovou vlnou. Skutečnou euforii i přirozené završení hlavního bloku přináší osvědčená Boys in the Better Land, zatímco přídavek o dvou položkách už vyznívá poněkud do ztracena, ačkoliv je sympatické, že do něj skupina zařadila i teprve potřetí hranou novinku s názvem Nabokov.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Čerstvé skladby v setlistu jednoznačně obstály a dá-li se z nich usuzovat na podobu třetího alba Skinty Fia, které vychází koncem dubna, pak potvrzují tendenci Fontaines D.C. více pracovat s atmosférou a gradací než s přímočarou energií, kterou jsou vyzbrojené písně z debutového alba Dogrel. Ty ale zůstávají skvělým koncertním materiálem a nikoli bezdůvodně tvoří stále polovinu aktuálního repertoáru, který je tak dobře vyvážený. Díky postupně se zlepšujícímu dojmu a několika opravdu vydařeným momentům nakonec odcházím docela spokojený, i když určitých rozpaků se zbavit nedokážu. Od zástupců první linie současného ostrovního postpunku – a podle nahrávek jim tuhle pozici nadále neupírám - jsem asi čekal víc. Mrazení v zádech, propocené triko, nevím. Takhle zbývá spíš jen příjemná, ale rychle blednoucí vzpomínka.

Předskakující a rovněž irská kapela Just Mustard to měla z jistého úhlu pohledu snazší, nemusela čelit velkým očekáváním. Spojení dívčího vokálu, střídajícího éterický projev ve stylu Julee Cruise s důraznějšími rejstříky, robustních bicích, noiseových mlhovin a střídmých, ale efektních kytarových ruchů, mělo svůj půvab i zasloužený ohlas. Ani jejich vystoupení ale nebylo z těch, které si budu pamatovat roky.