Barevné hudební cesty (Bittová/Dusilová/Načeva)
A ojedinělý triumvirát domácí hudební scény přilákal příznačně roztříštěné publikum: dámy ve večerních róbách, páry ve středních letech, mladé alternativce.
Autobiografie jako psychoterapie (Bruce Springsteen – Born to Run)
Vlastní životopisy jsou kapitola sama pro sebe a u muzikantů obzvlášť. Často je to jen sebeadorace zaštítěná slavným jménem na obálce...
XXIII. Blues Alive potřetí: Saharský vítr a ghetta Oaklandu
Otázka byla nasnadě: S čím se pořadatelé předvedou tentokrát, do jakých koutů světa nás zavedou a čím překvapí?
XXIII. Blues Alive podruhé: Autenticky, hypnoticky
Pátek na šumperském festivalu Blues Alive pokračoval ve čtvrtkem pořádně nasazené úrovni. Opět to byl večer strhujících premiér, jednoho příjemného návratu a také cesty prostorem a časem přímo do domoviny blues, delty Mississippi.
XXIII. Blues Alive poprvé: S očima navrch hlavy
Centrem blues v Evropě je v listopadu Šumperk. Od letoška je to oficiální fakt potvrzený oceněním Keeping the Blues Alive Award. A taky se hrálo. Na takové úrovni, že se nadalo nic než zírat.
Blues je naživu a má se fajn (Buddy Guy)
Šumperský bluesový svátek Blues Alive sice warm-up párty nepořádá, koncert, který opanoval Velký sál pražské Lucerny, by se za něco takového dal označit.
Nadčasový příběh o hrdinovi Mounaikim (My Baby)
Holandští My Baby překračují stylové i geografické hranice už nějaký ten pátek a nic se v tomto ohledu nemění ani na jejich čtvrté studiovce Mouniaki.
Stačil jeden song... (Reef)
Angličané Reef byli sice „kapelou jednoho hitu“, ale přece jenom je něco odlišovalo od masy britpopových kapel konce minulého století.
Big band beat (Jazz Goes to Town)
Ale to je jazz. Co u jednoho vyvolá nadšení, druhého ukolébá a jiného naštve.
Laboratoř jazzu humorného i dojemného (Jazz Goes to Town)
Kvalita je víc než kvantita, pravé poklady se skrývají v malých jménech a lepší jsou neotřelá spojení než vývar léty prověřeného. Takhle nějak působí dramaturgie festivalu Jazz Goes to Town.
Směr meziměsto? (Reef)
Nové album Reef je výborná hudba do auta, k jízdě volným tempem, meziměsto. A klidně po rozbitých silnicích.
Prchavé iluze jsou ty nejtrvalejší (Walking Papers)
Takhle nějak si představuju, že to vypadalo v době, kdy dnes slavné kapely ještě slavné nebyly a někdy v sedmdesátých letech vymetaly malé sklepní kluby...
Madrugada se po desetiletí probouzí ze spánku
Jeden z nejzajímavějších z koncertních návratů roku 2019 se - alespoň v evropském měřítku - uskuteční už v únoru.
Ve chvílích krize ta nejlepší (Walking Papers)
Seattle je líheň pozoruhodné hudby, to už se ví dlouho a lze se na to spolehnout, navíc to jde napříč žánry... Ve chvílích, kdy není zrovna dobře, vzniká ta nejlepší hudba.
Bezradný bluesman Bonamassa
Redemption se rozpadá na dvě části, když ta první vrcholí atmosférickou temnotou The Ghost of Macon Jones a pak už to jde bohužel trochu z kopce.
Tripy a monolity (Gravelroad)
Bylo-li předchozí album Capitol Hill Country Blues temné jako delta Mississippia a pohrávalo si s náladami doom metalu nebo sludge...
Lekce z překračování vlastního stínu (Robert Plant)
Málokdy je název kapely ve své malebné psychedeličnosti i titul desky natolik výstižný a lehce použitelný pro popis živého vystoupení.
Silent Stream of Godless Elegy: Lidovky jsou jako staré pohádky
Já si totiž myslím, že doom metal a moravská lidová písnička k sobě mají blízko, říkají zadoomaní Stream of Godless Elegy.
Místo v paměti (The Rolling Stones)
Absolutně uvolněně působil Keith Richards – ale ten to asi jinak neumí. Usměvavý, s šibalským leskem v očích, ležérní až za hrob.