Místo v paměti (The Rolling Stones)

Je něco po půl čtvrté ráno, nemůžu usnout, viděl jsem The Rolling Stones, poprvé (a asi i naposledy) živě. Euforie z koncertu přemazává to slabší, čeho jsme se v Letňanech dočkali. Třeba poměrně tuctové hard rockery Gotthard, kteří si na cestě ze Švýcarska zapomněli přibalit alespoň špetku originality. Nebo Pražský výběr, který sice zahrál solidní průřez hity (od singlové Jó, já se mám až k Zubaté s tancem kostlivce), ale pozornost na sebe poutal spíše lehce sebestředný Michael Kocáb, který neopomenul připomenout svoji roli při organizaci prvního koncertu The Rolling Stones v Československu. Na fotkách, které během koncertu opanovaly boční obrazovky, byl totiž hlavně on v dobách onoho památného vystoupení Stounů na Strahově, zatímco Václav Havel, kterého chtěl připomenout, trochu ostrouhal a vlastně zůstal na jediné fotce.

Jde-li o samotné Rolling Stones, tady bylo vše na svém místě. Velkolepá stage, čtveřice pánů v letech a řádka hitů. Jen jednou (Ride 'Em on Down) připomněli poslední, z coverů poskládané řadové album Blue & Lonesome. Nejmladší deskou, z níž se hrálo, byla Tattoo You stará sedmatřicet (!) let. Start Me Up a mnohé další jsou však nesmrtelné klasiky a některým starším věcem (závěrečné Satisfaction, skákací Paint It Black či Jumpin' Jack Flash) zřetelně sluší hudebně sytější a modernější aranže. Přeci jen už to není to dřevní bílé rhythm'n'blues jako v šedesátých letech. Kapela svou hudbu posunula do nadčasové formy – tak si lze vysvětlit i to, že se na jejich koncertech potkávají fanoušci, mezi nimiž leží věkové rozpětí dvou generací.

Rolling Stones jeli na jistotu, setlist poskládali jako best of s několika příjemnými překvapeními. Potěšila Under My Thumb vzešlá z fanouškovského hlasování o píseň na přání, stejně jako Before They Make Me Run, kterou si společně s akustickým blues You Got the Silver střihl Keith Richards na postu zpěváka. Vyloženě nadchla Like a Rolling Stone, coververze od Boba Dylana, kterou kapela, ač je pro ni svým způsobem emblematická, živě moc často nehraje. Kupodivu vůbec nedošlo na balady. Lady Jane či Play With Fire už pánové nějaký pátek nehrají, ale že nedojde ani na Angie či Wild Horses? Otazník a lehce zvednuté obočí.

Čtveřice Jagger – Richards – Watts – Wood sršela energií na všechny strany. Pro publikum by se rozdali, byť je pravda, že ke konci Jagger působil, že se musí ke svým pohybovým skopičinkám nutit. Absolutně uvolněně působil Keith Richards – ale ten to asi jinak neumí. Usměvavý, s šibalským leskem v očích, ležérní až za hrob. Ronnie Wood, pohybově akčnější z obou kytaristů, je jistota; milé byly úsměvy Charlieho Wattse, který je pověstný svou kamennou tváří. Za to, s jakou lehkostí zvládli dvouhodinový koncert, se všem čtyřem dostávalo patřičné odměny v podobě divácké odezvy – takové, že se ve tvářích muzikantů objevovaly často až nevěřícné výrazy. Nějaké hecování ke zpěvu? Proč? Pražské publikum to obstaralo samo a výborně nazvučenou kapelu spolehlivě přehlušilo. Třeba v úvodu Sympathy for the Devil si Jagger mohl dát pěveckou pauzu.

Tahle kapela je unikum. Čtveřice, která dokázala lehce hanlivý termín „rockoví dinosauři“ přetvořit v něco svébytného, co překračuje hranice běžného koncertu. Vystoupení Stounů je zážitek – a ten pocit „bytí u toho“ je podstatnější než to, co se vlastně hraje. Ne nadarmo k Rolling Stones přináleží spojení „rock'n'rollový cirkus“. Instituce, firma na koncertní události, která je jedničkou ve svém segmentu trhu. A jako v ekonomice s tím spousta lidí nemusí souhlasit, ale nic moc s tím nenadělá. Jejich velkolepé divadlo umí zapůsobit.