Full Moon 10: Houpací koně - Desolation Peak
Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018.
Peach Pit: Rádi se líbáme, rádi zkoušíme ostré omáčky
Potkali jsme se ve smíchovském sklepě, byl pozdní únor, byl lásky čas. Underdogs‘ byl k prasknutí naplněn dobře vyhlížející mládeží a kanadskými maskoty postironického věku.
Podivnější než ráj (Peach Pit)
Nebo se mi to jen zdálo? Já se omlouvám, ale ať tak či onak, je to směšné. Já jsem velmi pro opětovanou nenávist ke kapelám.
Ta slova vyjadřují radost (Meat Wave, Pacino)
Meat Wave jsou pro mě mezi zahraničními interprety tím samým, co Pacino mezi těmi domácími. Moje scéna.
Protože zítra nám nikdo neuvěří (Priessnitz a Houpací koně v Praze)
První prosinec v Praze. Dva výjimečné, po sobě následující pondělky. Akropole a Lucerna Music Bar, ještě ne tak tuhá zima. Napřed Beatles, děti a muži.
Natural order of things s This Is the Kit
This Is the Kit v Café V lese předvedli opravdové, přátelské, lidsky hřejivé a povznášející vystoupení. Nechat se okouzlit nebylo vůbec složité.
A Place to Bury Strangers + Baby in Vain, 9.11.2017, Futurum Music Bar, Praha
Zůstal jen ten klasický pocit: I want more.
Ultimátní shoegaze s Ceremony v Teple i na mrazu
Psychedelic Umami si do ráje omšelých paneláků a nevyužívaných průmyslových budov pozvali kapelu, na kterou byste si měli sáhnout. Ceremony.
Radikální radosti s Astronautalisem
Při Running Away from God, The River, the Woods nebo Dimitri Mendeleev to vyloženě vřelo, koncentrovaná euforie. Z This Is Our Science se vůbec hrálo překvapivě hodně...
Kovbojské večírky jindy
Nemusí být tma, aby bylo temno. A (hlavně) naopak. Dobeška a The Black Heart Procession jako evidentní kult, hojení ran plus další fráze.
Je třeba obout boty a pak dlouho jet (Houpací koně tam i jinde)
Konečně setkání s Pardubicemi, konečně potřesení si pravicí s místními zelenými disidentkami, konečně i spousta dalšího. Odkdy je nenormální cítit se jako Ulrike Meinhof?
Jsme takzvaně spoko (Snoww Crystal & co.)
Máte rádi Brno? Já ne. Na mě je moc nablýskané a hip. Ale co bych neudělala pro nejlepší kapelu loňského Chee Chaaku, žeano...
Napřed Blur, děti a ženy (Houpací koně)
Strahov, něco po osmé. Přicházím evidentně včas – před vyprodanou Sedmičkou stepují nešťastníci a nešťastnice, na něž se už nedostalo, a z klubu se ozývají povědomé tóny...
Když Švejdík hojí rány (Priessnitz v Tibetu)
Doznávám se a bičuji, mé náboženské vyznání nemá jméno Freiwaldau, nýbrž Stereo. Asi jiná generace nebo co, městská poetika pozdějších alb je mi ale mnohem milejší...
Lepší časy Wilco
Pokud byly předchozí nahrávky prodchnuty idealismem a možná i naivitou, Schmilco je zhudebněním strmého pádu na zem, jakéhosi životního vystřízlivění.
Flesh in the sea is what we’ll be (Steve Gunn)
Písničkáři 3.0 jsou strašně super, ale přiznejme si, že Steveovi nesahají ani po kotníky. Countryish folk je od nynějška mým nejoblíbenějším žánrem...