Když Švejdík hojí rány (Priessnitz v Tibetu)

Priessnitz, jedna z nejzásadnějších domácích kapel. Olmütz, jedno z nejkrásnějších českých měst. Feuer im Mund – oheň v ústech i představách. Když jsou očekávání příliš vysoká, často přichází trpké zklamání. V neděli však ne, v neděli bylo vše v pořádku.

Jazz Tibet – znáte? Moc příjemné místo, takže i dějiště mnoha vzpomínek. Priessnitz v nich znějí silně a jejich nahořklá smířlivost rezonuje celým klubem, jehož osazenstvo lze nazvat priessnitzovskou generací. Snad i proto byly chorály nejsilnější při skladbách z jejich raných desek. Letošní albová novinka Beztíže, kterou kapela odehrála v celém rozsahu, ale taky fungovala, jestli sborový diktát refrénu countryovky Žena nedoléhal až do Přerova, tak nevím. Když už jsme u toho; povznášející bylo zjistění, nakolik jsou Švejdíkovy texty a jejich interpretace samotným autorem terapeutické. Kde screamo a emocore selhává, Švejdík hojí rány.

Doznávám se a bičuji, mé náboženské vyznání nemá jméno Freiwaldau, nýbrž Stereo. Asi jiná generace nebo co, městská poetika pozdějších alb je mi ale mnohem milejší. Tetelit se blahem při prvních tónech ikonického kytarového motivu Střepů nebylo tudíž ničím nemístným, jakkoli jsem byla obklopena lidmi ve flanelkách. Udržovat oheň je třeba. Obzvláště ten v ústech. Švejdík v roli melancholického kazatele nenucenosti popíjel bílé víno, zatímco si Petr Kružík se zamyšleným výrazem lámal prsty, Dušan Oravec byl v jiném vesmíru, Petr Víša plácal hlínu na kamení a Regál (jinak také novopečený člen I Am Pentagon) soustavně dokazoval, že je DER Schlagzeuger. A Morávkova trubka? Husina, přátelé, husina.

fotogalerie z koncertu zde

V Jazz Tibetu nikdo nedělal, že se dojímá, dojetí bylo skutečné. Kdo by si pomyslel, že staří hrdinové dají žánru jménem kytarovka tak nový, současný obsah a že naživo z nich bude sálat tolik energie, ačkoli se na pódiu projevují takřka nehybně. Nikdo nedělal, že se zajímá, zájem byl skutečný. Což Priessnitz přítomným náležitě oplatili – kolik těch přídavků nakonec bylo? Čtyři? Pět? I když nezazněl Jeremiáš a spousta dalších zásadních písní, stejně ve mě zůstal pocit, že jsem slyšela všechno, co jsem potřebovala. Dvouhodinová lekce hudební profesionality a upřímné radosti ze společného hraní in einer Packung. Takhle kapela nemůže skončit. Neskončí.

Po příjezdu na ostravské nádraží na mě čekala cesta známým halucinogenním chodníkem. Nikdo nikde, do tváře bodal sníh a havrani měli ještě několik hodin k dobru. Černočerná obloha jako by se lehkostí večera rozjasnila. Bylo čerstvě ponedělí.