Flesh in the sea is what we’ll be (Steve Gunn)

Všechno dobrý. Sice nemůžeš jíst, pít, skoro ze sebe nevydáš hlásku, jak je ti zle, v noci jsi spala tak čtyři hodiny, milá čtenářko, ale stejně je všechno dobrý. Poslouchajíc Slint míříš do Klubu FAMU na takzvanou autentickou americanu a budeš to muset přežít bez whiskey, což se mezi Jakuby Šimanskými zrovna moc nenosí, ale prostě to tak je a ty se s tím snažíš smířit. Jsi na místě, nikde (skoro) nikdo, akorát chlebodárce Michal, co jen pozdraví a zase si jde hledět svého. Kamarádi do deště jsou tam s tebou, ale přesto se cítíš kurevsky sama. Všechno fajn: War plane. Condo. Oil freighter. New development. I feel alright.

Jo, jezdit do Stověžaté na malé koncerty je disciplína z mých nejoblíbenějších, zapiš si, a třeba se i jednou střetneme. Way Out Weather je zas deska z těch nejčistších a nejupřímnějších, repetitivnost nevadí ani v nejmenším. Tenhle koncert byl sázkou na jistotu, přičemž šťastných deset bylo z osmdesáti procent zabráno skladbami právě z Gunnova přelomového alba. Alba, které bys milovala, i kdybys nechtěla (a tak je to se vším).

Jakub Šimanský jako předskokan. No jistě, je to tu zase, že ano, kdo taky jiný než náš levičácký redneck, přerovský rodák. Prý americký primitivismus. Při našem prvním shledání mě to nebavilo vůbec, asi málo kántry rozpoložení, chyba byla každopádně na mé straně. V Klubu FAMU se můj pohled radikálně proměnil. Protože Dan B. Raag i The Red Pony jsou prostě hity a protože jsme všichni takoví osamělí rudí poníci, rudí jezdci, co jim občas nefunguje ladička a občas to ze žalu přeženou s panáky. To jsou ostatně TY momenty; takoví jsme byli a jsme. Desetkrát měnit ladění během setu není žádná sranda ani s funkční ladičkou, není třeba se trápit detaily. Tohle nejen že bylo navzdory všemožným potížím důstojné, tohle mě konečně vzalo. Můžu říct, že jsem Jakuba Šimanského konečně pochopila.

Klube FAMU, tebe taky miluju, i když nechci, protože když tebou v mezičase zní Parquet Courts, nelze jinak. Tohle my jsme v Ostravě taky měli, ale u nás to šlo vlastně dál, tam v mezičase hráli Celestial Shore...

Střih. Steve Gunn má krásné kytary a vypiplaný zvuk, jeho spoluhráči stejně tak. Občas se tváří, že by raději byl jinde, ale když si vzpomenu na session v NPR Music, říkám si, že je to u něj asi normální. Taky se tak vlastně tvářím, ale ve skutečnosti si to užívám. Písničkáři 3.0 jsou strašně super, ale přiznejme si, že Gunnovi nesahají ani po kotníky. Countryish folk je od nynějška mým nejoblíbenějším žánrem, Frank Ocean a Kendrick Lamar laskavě prominou. Gunna je třeba zařadit jakožto nové heslo do oxfordského slovníku, trefnější synonymum pro chodící charisma patrně neexistuje. Síla. Když má zatvrzelá nekuřačka chuť na cigarety, víno a toust, něco se děje. Žádné rozšlapané lentilky pod kobercem, ale sdělení. Jasné, čisté, bez patosu, jednoznačně uchopitelné.

Tak to my holky z Ostravy máme rády. Všechno dobrý. I feel alright.