Podivnější než ráj (Peach Pit)

Pražská koncertní premiéra kapely Peach Pit přinesla několik zajímavých zjištění: a) Underdogs‘ nemusí být podivně chladný a nehostinný prostor pro divnou elektroniku/divný black metal b) Peach Pit mají mnoho nemravně mladých fanoušků a fanynek, ovšem s výborným estetickým cítěním, pokud jde o hudbu a módu, a konečně c) Peach Pit jdou nahoru. Rychle, výrazně a hlavně zaslouženě.

Nejraději sobě i ostatním nalévám čisté – pokud možno mešní – víno, proto zdůrazňuji, že mi tahle kapela od doby, co se známe (milosrdný plurál), neobyčejně přirostla k srdci. Pomohla mi přežít období jarních bolístek a strastí, stejně tak se stala soundtrackem k naopak vcelku příjemnému létu. Na podzim se připomněla novou deskou Being So Normal, která mi dlouhou dobu jela do sluchátek 24/7, a v nejtužší zimě si se mnou dala Jamesona v chladném smíchovském sklepě. Já jsem velmi pro neopětovanou lásku ke kapelám.

Zpátky do sklepa: z Dukly mě jímal jednak smutek, druhak rozhořčení. My, bigotní alternativci, už to tak asi máme hozené; měli jsme totiž rádi postpunk, ještě než to bylo cool. Fajn basa, fajn bicí automat, trochu tlaku tam taky bylo, vždyť je to tabulkový postpunk, probůh, ale vlastně z toho až příliš čpěla pozéřina. Zaklínat se autenticitou je nebezpečné – v lepším případě je nedefinovatelná, v horším pouhou iluzí, ale já si nemůžu pomoct. A Zábrana? Pasternak? Nebo se mi to jen zdálo? Já se omlouvám, ale ať tak či onak, je to směšné. Já jsem velmi pro opětovanou nenávist ke kapelám.

Není lepší motivace k rychlému přesunu nahoru po schodišti dolů než úvodní riff Drop the Guillotine. Vlasaté a kníraté kvarteto svižně změnilo ráz večera – po totální depresi vyvolané dvojicí Vydra-Hradilek přišla dětská rozjařenost, fanouškovský m e l t i n g, vlhnutí očí, vlnění boků. Peach Pit zahráli všechno z Being So Normal, přihodili Sweet Fuck All a samozřejmě velehit, který je proslavil: Peach Pit. Zatímco publikum propadalo extatickým stavům a snilo o zaboření prstů do Smithových vlasů, Chris Vanderkooy sóloval (!) na jejich rukou. Neuvěřitelně opravdový a milý koncert. Když se pak na pódium nahrnula dobrá třetina publika a bujaře tancovala, byl to pohled k nezaplacení.

„Taťkové“ z Peach Pit mi definitivně potvrdili, že ještě to má smysl táhnout. Ani slovo o Johnny B. Goode – všimli jste si? My, bigotní alternativci, totiž umíme i odpouštět.