Kdo chtěl s Annou výti, musel na Besedě býti
Švédská vlčice, francouzské palačinky a břeclavský Podlužan na čepu. Tasovský dýchánek oslavil čtvrtstoletí ve velkém stylu. Pojmy, dojmy, superlativy.
Nelítostný běh času (Thalia Zedek a její bandy)
Stejně jako bolest, vzpomínky i heroinové excesy přetavené v songy, jejichž málomluvná autorka si na nic nehraje a za všech okolností zůstává syrově upřímná.
Kterak pán loutny Jozef van Wissem očaroval Olomouc
Odpověď pro všechny, kterým se sitár zdá moc etno a prostá španělka zase málo sexy. Intimita, křehkost, akordy. Dorazil holandský trubadúr Jozef van Wissem.
Kdosi mi říkal… (Priessnitz v Olomouci)
Zájem slyšet nové songy naživo byl natolik eminentní, že oblíbený Jazz Tibet hlásil dlouho dopředu vyprodáno a kapela musela o den později přidat druhý koncert.
Tak trochu jiná písničkářka Sophie Hunger
Tenkrát v Jazz Tibetu. S kytarou. Poprvé. Folk na tisíc a jeden způsob v podání čarokrásného vokálu, který umí hladit i fackovat.
Někdo to rád ostré (s Red Hot Chili Peppers)
aneb Kterak rockové stálice dokázaly, že (na) to pořád ještě mají. Klasika, novoty i netradiční světelná show. Papričky a lampičky. Vyprodáno.
Takhle vypadá zběsilost: Děti mezi Acute Dose
Vybavte si energii Franz Ferdinand a Kapranosův vokál, jen za rozvrzanost dosaďte jazzově zvonivou čistotu a něco málo matiky.
Tindersticks a lekce z dokonalosti
Utřít slzu, vypnout gramec a vyrazit do Archy zažít čerstvou desku The Waiting Room naživo. Bez dechu. Bez kompromisů. Bezchybně.
Továrna na absolutno. Om
„Tolik lidí jsem tady v životě neviděl, tyvole.“ Šapóčko je zvláštní plac. Kamenná nudle s bezchybným zvukem má výhodu, že na desátou večerní tu nikdo dvakrát nekouká.
Podzimní sonáta s Poppy a Carlosem
Zvláštní dny potřebují zvláštní soundtrack. Dvě plus dvě ruce v olomouckém Jazz Tibetu.
OFF Festival jako otevřená platforma (po polski) II.
Nenechal jsem se vytáčet prkotinama a nasbíral hromadu nestandardních zážitků. Kdo může říct, že ho na festivale vyhnala z hospody ochranka s německým ovčákem?
OFF Festival jako otevřená platforma (po polski)
Divotvorné requiem za Lauru Palmerovou. Tanečky, pazvuky, ticho a tma. Badalamenti by měl radost, Lynch jakbysmet. Takovou husinu jsem neměl ani nepamatuju.
Colours of resumé
Colours of Ostrava 2015 jsou za námi, bilancujeme, ano? Slova líbezná, i kritická aneb podle toho, čí chceš zpívat píseň, uřež si tlustou hůl.
Bouře v kelímku dvanáctky (Colours, závěr)
Papírově byl nedělní program pouhým stínem dnů předešlých. Jenže realita nakonec předčila očekávání neb přinesla řadu překvapení. Některá příjemná, jiná méně.
Situace Colours (den 3.0)
Třetí den bývá kritický, kafe nepomáhá, zato pivo zabírá tak nějak rychleji a s nohama se začíná plést i jazyk. Naštěstí přišla dramaturgie s ohleduplným programem skýtajícím zasloužený relaxační potenciál.
Jedna Annie vládne všem (Colours, den 2.0)
… jedna jim všem káže, jedna všechny převeze, záda jim ukáže. Leckdo tvrdí, že populární festivalová kratochvíle známá jako „přebíhání“ je sportem pro sebevrahy.
Co mě naučil druhej Chee Chaak aneb 10+1 zásek na Hlubině
„A hlavně nikde nekreslete pentagramy!“ Milujete Ostravu? Hudbu? Lidi? Tak to jste nejspíš o minulém víkendu divočili na Chee Chaak Festu, protože jestli ne…
Nepokácejte topoly ve mně (Ira Mimosa + LaBon)
Takhle nabitý program by kopřivnické Mandale mohl závidět leckterý hudební velkoklub. Co jméno, to zásah do černého. A poslední březnová sobota nebyla výjimkou.
Krása není vždycky jemná (Ladě)
Křtu nové desky Lešť přihlížel v Ostravě vyprodaný Parník. A že bylo na co koukat. Kdo říkal, že Ladě jsou neznámá kapela?!