Někdo to rád ostré (s Red Hot Chili Peppers)

I legendy mají své dny a Anthony Kiedis není výjimkou. Ne že by mu to nezpívalo, ne snad že by mu scházel pohyb či přirozené showmanství, ale když se daří, znáte to. Obecenstvu neřekl ani slovo a jeho permanentní úprky do zákulisí naznačovaly, že něco je špatně. Jako by se na pódiu úplně necítil a roli přirozeného leadera přenechal basáku Fleovi. Ke všemu si dvakrát spletl text a vše završil setlist přilepený k podrážce. Inu, stane se. Každopádně i přes ortézu na pravém koleni odběhal hezkých pár kilometrů a hlasivky ani náznakem nešetřil. Ať už se zdmi lomozící arény rozléhal zdivočelý štěkot (Suck My Kiss, By the Way) či magický nápěv některého z legendárních pomaláčů (Scar Tissue, Under the Bridge), jeho svérázný témbr si s natřískanou halou dělal, co chtěl. Zbytek kapely si užíval proslulá jamovací intermezza, ze kterých tón za tónem rozkvétaly jak notoricky známé melodie, tak novotou zářící songy z aktuálního alba The Getaway. Lidem to bylo šumák, co riff, to sborové nadšení a nekončící potlesk. Řízný blues rock skvostné dívčí předkapely Deap Vally nezklamal, leč tohle bylo jiné kafe.

Stage design těžil z prosté kvadrilogie projekčních obrazovek a několika málo reflektorů po stranách. Přidanou hodnotou však byla nápaditá vizuální atrakce sestávající z hejna levitujících válcovitých svítilen. Běsnící rockery tak doplňoval sasankovitý rej psychedelických obrazců, díky nimž koncert chvílemi připomínal průlet kaleidoskopem. Ne že by kalifornská sestava něco podobného potřebovala. Otvírák Can´t Stop pánové vystřihli jak z partesu, zvuk si sedl na první dobrou a kolik paliček v euforii rozházel publiku Chad Smith, dost možná neví ani on sám. Do nejzazší historie se RedHoti nevydali, nejstarším kouskem byla napružená Nobody Weird Like Me z nahrávky Mother´s Milk, jež spatřila světlo světa před sedmadvaceti(!) lety.

Jinak se šlo napříč časem. Že z One Hot Minute nezazní ani nota, se tak nějak čekalo, ale že jediným zástupcem I´m With You bude Factory of Faith, možná leckoho zaskočilo. Tentýž osud potkal dvojalbum Stadium Arcadium, na které upomenula „jen“ něžná balada Snow (Hey Oh). Setlist kapela s oblibou protáčí, byť existují zvyklosti, o kterých se nediskutuje. Ono taky vidět (a slyšet), co s davem udělají první akordy slovutné Californication, patří ke zkušenostem, které zkrátka nemohou zevšednět, i když je vám přes padesát a z pódia jste za třicet let viděli už úplně všechno. I bláhového exhibicionistu lapeného přesně po třech vteřinách v objetí nekompromisní ochranky.

Nejprotežovanější položkou z bohaté diskografie byla logicky deska The Getaway, když největší aplaus sklidil návykový refrén čerstvé funk-rockové hymny Dark Necessities. Skočná Go Robot pro změnu okouzlila zdvojenou groovy basou, famózně gradovaná Goodbye Angels zase finesami z pera Joshe Klinghoffera. Ten potvrdil, že nehodlá být pouhým náhradníkem na krátkodobou výpomoc. Johna Fruscianteho sice v lecčem připomíná (ať už vytříbenou technikou či útlým somatotypem), pyšní se však specifickým rukopisem a svým dechberoucím nasazením celý večer dokazoval, že v ničím stínu setrvat rozhodně nemíní. Nezřídka se nechával strhnout k parádním sólům. Když Flea v závěru bavil tribuny chůzí po rukou, rozjel Josh vlastní jam session proti bicím a v mezičase zvládl i cover This Is Where I Belong od The Kinks. O změně na postu kytaristy bylo před lety řečeno mnohé. V současnosti ale RedHoti disponují natolik osobitou chemií, že jakékoliv debaty na tohle téma postrádají smyslu. S Klinghofferem mají Papričky formu, kterou by jim o generaci mladší kapely mohly závidět. Kéž jim to vydrží.