Situace Colours (den 3.0)

„Tak buď má ta holka novou kérku, nebo si podřezala žíly.“ I takto lze zhodnotit zalepené zápěstí náhodné kolemjdoucí. Zdejší ‘party people‘ mají vůbec talent hlásit. „Ty vole, tady to vypadá úplně jak u nás na sídlišti…,“ pronesl ohromený dlouhán při průchodu kolem vybydlené průmyslové zástavby s vymlácenými okny. Ale zpátky k muzice. Trenčínská Pohoda byla po piči, v Ostravě kulminují Colours pyčo a na nich staří známí Vítrholc s Hipsterskou píčou. Rozpačitě oživuji vzpomínku na rétoriku Miloše Zemana a říkám si, co bychom si bez těch vagín dneska počali. Nejspíš nic, biologie je neúprosná. Útěchu hledám ve svůdně štiplavém novozélandském rock‘n’rollu made in Brno. Nesmysl, říkáte si. Tak to neznáte Gerdu Blank. Duo Rhys a Stuart jsou tím nejpádnějším důkazem, že se zeměpisem si hudba hlavu neláme. Kanadský Paganini Owen Pallett pro změnu předvedl, že rozhodně není jen „tím houslistou, co hrává s Arcade Fire“, sympatický avantgardní virtuóz (ob)stojí sám za sebe. Nic nedbal podělaného vercajku, nasadil alternativní set a se dvěma spoluhráči si suverénně podmanil početný dav.

Sallie Ford potěšily ostrou směsí americké padesátkové klasiky, psychedelie a rockabilly. Jó, holky ze Seattlu to s kytarama vždycky uměly. Křehká Dillon měla smůlu na stage, na otevřené scéně ministra Andreje protékala publiku její intimní klavírní melancholie prosycená rozvážnou elektronikou mezi prsty, škoda. Už už jsem si říkal, jak prozíraví byli letos pořadatelé, když odpískali institut otravného konferenciéra, jenže pak se na hlavní přiblížil set brooklynských Augustines a já zase musel poslouchat pindy o počasí a žvýkačkách, kdo nezažil, nepochopí. Ovšem pánové příjemně překvapili, oproti deskám přitvrdili a mazaně slevili z uhlazených kláves ve prospěch ostřejšího kytarového zvuku, navíc rockový zápal Billyho McCarthyho je nakažlivý až běda. Kam se ale hrabe na Gallon Drunk. Na to, co na pódiu předvedla sebranka Jamese Johnstona, neexistují ty správné superlativy. Báječně gradující Before the Fire je možná tím nejdelším otvírákem na světě, jenže má v sobě takový náboj, že už v půlce vás frajeři v černém mají na lopatě. Exit Sign, Road Gets Darker from Here, Speed of Fear – ta nejšpinavější změť garážového blues nedala nikomu ani na vteřinu vydechnout. A to kvílející ságo! Krve by se ve mně nedořezal.

Taky jste si všimli, kolik je na Colours letos elektroniky? Ať už se produkce rozhodla vyslyšet společenskou objednávku, nebo jen vyšla naproti aktuálním trendům, někdo by měl Dangerova oftalmologa informovat o těch svítících kukadlech. Jistě, v noci je to praktické, ale na každodenní sociální interakci to úplně není. Jeho raně devadesátkové tuc tuc techno má bezesporu něco do sebe, ale až zase zatoužím vidět Jawy a Písáky, pustím si Novou naději. No a když už jsme u Star Wars, nelze nezmínit domácí robotiky Schwarzprior a jejich přehrávku ceněné (a nemálo vyhajpované) desky IDDQD. Epileptickému igráčkovi na postu frontmana nešlo odolat a z montypythonovských projekcí mám doteď hubu od ucha k uchu. Ale jestli někdo skutečně uhranul, pak nevšední sestava Vessels z britského Leedsu. Nejspíš za to může můj obdiv k Hidden Orchestra, ale možná jsem jen absolutně podlehl hypnotické souhře kytary, bicích a sbírce roztodivných, na milimetr kroucených mašinek. Kdo rád výpravné složitosti s přesahem do ambientu, pro toho museli být postrockově elektronkoví Vessels trefou do černého.