Nelítostný běh času (Thalia Zedek a její bandy)

Budu upřímný, prvoplánově jsem vyrazil na Jelly Belly. Proč? Protože shoegaze, Východné pobrežie, kouzelně protnuté kytarové plochy, megahit Miami Vice (opět trochu jinak), sugestivní basa bosonohého Miša a totálně dechberoucí finále vystřižené z filmu Za zvuků hudby. Jenže na programu toho bylo víc a některým jménům prostě nejde říct ne. Sotva od baru zaslechnu prvotní řezavý nápěv, nechávám chmel chmelem a plavnými kroky mířím vpřed. Tak moment, řekl tady někdo Come? A nebyl to náhodou Chris Brokaw? Ani jedno, ani druhé, byť společný jmenovatel visel ve vzduchu jakmile nenápadná dáma poprvé polechtala strunoví. Do Kopru totiž dorazila samotná Thalia Zedek, osudem přetěžce zkoušená legenda, přebornice v oboru slowcorových balad a v neposlední řadě též kytaristka od Pána boha. Tichá, soustředěná, obklopená sympatickou kapelou, z níž nejvýrazněji vyčuhují psychedelické housle.

Efektů pomálu, vytříbená riffáž předpisově vyplňuje krevní řečiště, zastřený vokál vypráví a sál jen nevěřícně zírá neschopen slova. Psí oči upřeně fixují hmatník, jen občas kouknou do publika. Zádumčivě, smířlivě, dobrosrdečně. Slzy došly, refrény zůstávají. Stejně jako bolest, vzpomínky i heroinové excesy přetavené v songy, jejichž málomluvná autorka si na nic nehraje a za všech okolností zůstává syrově upřímná. A smutná. Celý set by s prstem v nose mohla utopit v samoúčelné exhibici, leč hudba tomu chtěla jinak, život tomu chtěl jinak. Novou desku Eve nelze nemilovat, ačkoliv vnímat naplno její krásu není jen tak. Představit spoluhráče patří k milým zvyklostem ze staré školy. Klavír alespoň tu a tam zjemňuje proud ryzí melancholie, bicí s basou zpovzdálí utěšeně klapou jako nestranný metronom upomínající na nelítostný běh času. Ten sice měří všem stejně, zato však proklatě rychle.