Kdosi mi říkal… (Priessnitz v Olomouci)

…že legendární jesenická sestava jede šňůru k nové desce. Možná naposled.

Beztíže vyšlo teprve v říjnu, ale lidi už samozřejmě znají všechny texty nazpaměť. Pamětníci, fanoušci i zvídavá omladina zmámená módní vlnou temné sudetské poetiky. Zájem slyšet nové songy naživo byl natolik eminentní, že oblíbený Jazz Tibet hlásil dlouho dopředu vyprodáno a kapela musela o den později přidat druhý koncert. Kultovní formace soustředěná okolo autorské dvojice Jaroslav Švejdík/Petr Kružík se v Olomouci neobjevila poprvé, jenže efekt prvního alba po deseti letech se vyjevil coby magnet, jehož přitažlivé síle zkrátka nešlo vzdorovat, tím spíš, má-li jít skutečně o nahrávku poslední, rozlučkovou.

Fronta venku, fronta uvnitř, na šatnu, na pivo, na vzduch. Za oknem mráz, uvnitř sauna, prodrat se dopředu dá zabrat. Start v duchu nepsané tradice krátce před půl devátou, avšak s netradičním předvojem, o který se postaral dokumentarista Bohdan Bláhovec v roli jednočlenné „předkapely bez kapely“. Jeho svérázně veršovaná slam poetry trefovala tu Babiše a EET, tu obamovské „Yes We Can!“ Proč právě on a proč právě takto? Tuto hlavolamku zkorprnělému publiku nikdo neosvětlil, nicméně s přibývajícími vteřinami se dostavilo kýžené uvolnění a první potlesk. Pak už pódium patřilo jen a jen precizně sehrané šestici.

fotogalerie z koncertu zde

„Na kraji města jsou staré továrny, hladové hangáry, slepé baráky. Tam nic nehledej, na nikoho nečekej…“ ryčná hitovka coby jistota na začátek. S vervou otevírá čerstvé album, pádně si poradila i s úvodem sobotního koncertu. Obecenstvo reagovalo jak na objednávku a s první sérií hbitých akordů se dalo do pohybu. Atmosféru vzápětí umocnily zvonivé riffy singlu Mrzáci. Samozřejmě došlo i na starší kousky (Nacht und Nebel, Tanečnice, Nebolí), rozervaná syrovost prvotiny Freiwaldau ale zůstala v nenávratnu. Priessnitz už jsou jinde, jejich tvorba dávno neodráží jen nepoddajnou krásu drsné krajiny s pohnutou historií, ale i zkušenost a přirozený vývoj životem lehce obroušených básníků, kteří si nepotřebují nic dokazovat. Vidí stejné věci, ale koukají na ně jinak. Dozráli. A protože dosud vědí, jak psát působivé melodie s nenapodobitelně osobitými texty, dokáže jejich hudba pořád chytit za srdce i za pačesy. Hlas, co u nás nemá srovnání, trubka, která se vloží do hry pokaždé v ten nejsprávnější moment.

Setlist pánové logicky vystavěli okolo aktuálního alba, na něž se mohou bez obav spolehnout. Tam na poli, Blikající dům, Až se probudíš – pokaždé v duchu všeobjímající melancholie, která umí hladit i fackovat. Projekce příjemné, leč zbytečné, žádný z refrénů podobnou berličku nepotřeboval, tím méně frivolní verše živelného fláku Žena, jenž strhl nabitý sál ke sborovému doprovodu. Ideální příprava na klasiku Dotkni se mě, která následovala. Zkušené uši rozeznaly oblíbenou baladu po pár tónech a dojatý Švejdík mohl bez výčitek zběhnout ke skelnici, neb za něj lidé celou tu nádheru odzpívali bez nejmenšího zaškobrtnutí. Sako putovalo na věšák a nesmělý prototyp antifrontmana s tabletem se konečně uvolnil a rozpovídal. Pokroucená pravačka vystřelující k nebi, nepřítomný pohled, soustředění. Jesenický Ian Curtis na sedativech. Z tklivé pohodovky Děláže se záhy vyklubal jeden z vrcholů večera, který se příjemně protáhl. Vedro dosáhlo tropických hodnot, přídavky sledují desítky dojatých obličejů z chodby chladného předsálí. Rozzářené tváře lesknoucí se potem a slzami stěští. „Ještě můžete?“ ozvalo se už poněkolikáté z pódia. Odpověď byla nasnadě. Kdykoliv.