V závěru vyvstává zásadní otázka: jak předcházet tomu, aby děti o drogy vůbec měly zájem?
Desetidílná televizní série Ratolesti představuje témata, která se ve vzdělávacím systému často zamlčují či zjednodušují. V režii Michala Blaška a pod scenáristickou dvojicí Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek vznikl projekt, který se na dospívající dívá empatickou perspektivou.
Každý z hodinových dílů řeší jeden případ, ústřední linka sleduje odhalení toho, kdo stojí za nelegální distribucí marihuany. Honza (Tomáš Sean Pšenička), chytrý devatenáctiletý student a talentovaný cyklista, je dopaden kriminálkou a odsouzen, po půlročním trestu se k obchodu s drogami vrací. Své rodiče, matku pracující s drogově závislými (Aňa Geislerová) a otce, ředitele místního gymnázia (Stanislav Majer), staví do složitého morálního konfliktu, zda udat svého syna.
Ratolesti prostřednictvím série individuálních příběhů nahlížejí problémy mladistvých a sociálně ostrakizovaných skupin: (ne)svoboda politického vyjádření, diskriminace romské minority, úskalí pěstounské péče, tělesné handicapy, sexuální orientace nebo šikana. Na konci každého dílu je navíc zařazen krátký komentář, který danou tematiku zasazuje do širšího společenského kontextu.
Z formálního hlediska seriál využívá stylistické prostředky k podpoře naléhavosti. Kriminální výslechy obžalovaných snímá ruční kamera, detaily postav akcentují nejistotu a emocionální vypětí, skladby současných hiphopových skupin zdůrazňují bezvýchodnost.
Navzdory snaze vyprávět mnohovrstevnatě a bez moralizování působí Ratolesti nejednotně. Ambice obsáhnout široké spektrum témat místy sklouzává ke zjednodušování, ale taky nabízí slušný vhled do etických dilemat a tlaku společnosti, jemuž čelí dospívající i dospělí. V závěru vyvstává zásadní otázka: jak předcházet tomu, aby děti o drogy vůbec měly zájem? Tam, kde není poptávka, není nabídka.
Čtyřdílné Masky bohů vycházely v letech 1959 až 1968. Campbell se v nich na mytologii a dějiny lidské civilizace zaměřuje z antropologického a historického hlediska, Freud a Jung ustupují do pozadí.
Fatoumata Diawara ale nezapomíná ani na svou obvyklou výbušnost a energii, na novince umně kombinuje hudební odkaz předků s popem i futuristickými tendencemi. Na místě je trans, dojetí i tanec.
Hudobníčka vyzdvihuje nahrávku Deep Listening (1989) od Pauline Oliveros, skrz ktorú sa naučila spomaliť, spomalene tvoriť, počúvať a byť.
Čas na oddech teď není a poetika se odkládá: sexualita, ženskost, rebelie i otevřenost. Všechno vedle sebe nahuštěné jako eponymní omáčka ve sklenici.
Radostný album, ktorý sa ale veľmi priamo pozerá na temné okolie. Jeho ľahkomyseľné vtípky a hravé melódie sa nestavajú oproti temnote navôkol, ale sedia vedľa a smejú sa aj tak.
Urgent z produkce HBO max v druhé řadě nezjemňuje, neuhýbá a nepodbízí se. Tlačí diváka do kouta, ze kterého není únik, a nutí ho zůstat v prostředí, kde smrt není výjimkou, ale konstantou.