Nebylo na místě posluchače šetřit, naopak je co nejdříve přivést na hranici šílenství.
Dvacátého třetího dubna 2020 píšu editorovi: „Já bych si vzala Oranssi Pazuzu, Mestarin kynsi.“ Za týden měl být koncert. V květnu téhož roku mi píše Karel Veselý: „Modlím se k bohu metalu, abychom se v září sešli ve Futuru.“ A o dva roky později do Prahy už doopravdy vtrhl oranžový démon z Finska, aby předvedl naživo svoji oceňovanou desku.
Večerní výpravu do studených zákoutí duše zahájil norský umělec Sturle Dagsland surreálnou performance a fascinující prací s hlasem. Každému dal na uvítanou loknout ayahuascy a Deaf Kids, příhodně z Brazílie, poté další hodinu dolévali. Kombinací psychrocku a tradičních jihoamerických rytmů a nástrojů za doprovodu syrové punkové kytary rozjeli šamanský rituál. Vystoupení postupně gradovalo, výbuch energie na konci. Nové a staré, elektronika pro metalisty. Kdy už se zakážou stroboskopy?
A pak skřeky ze tmy. Jedna kytara, bicí a tři pulty s krabičkama. Oranssi Pazuzu po dvou letech od vydání představili publiku živou verzi alba Mestarin kynsi, v překladu Mistrovský dráp. A udeřili halucinogenními efekty. Nebylo na místě posluchače šetřit, naopak co nejdříve je přivést na hranici šílenství. Postupně se přidávaly další kytara a basa, zpěvák Juho „Jun-His“ Vanhanen si publikum namotával na prsty a psychedelická elektro linka jela naplno. Ve Futuru se začaly dít paranormální jevy, které trvaly téměř hodinu a půl. Temnota, brutalita, nepolevující severské tornádo. A to všechno v precizním technickém provedení. Aktuální desku finští kazatelé místy okořenili blackmetalovou minulostí, abychom nezapomněli, co v sobě mají.
Oranssi Pazuzu dokázali, že posouvají hranice současného metalu a psychedelického rocku. V živém podání jednoduchá, ale výrazná rytmika, střídání repetitivních částí a použití podivných zvuků otevírají dveře do nejdivočejších snů. A nahlas. Až z toho místy drkotaly zuby.
V recenzi na Mestarin Kynsi jsem psala: „Oranssi Pazuzu znají jazyk, kterým se ovládají duše.“ Těžko říct, jaký bůh se do nich vtělil. Byla to kolektivní kontemplace.
„Kolik z vás je na Groove Brno poprvé?“ Les rukou. „Kolik z vás nezná Too Many Zooz?“ Pár osaměle se pnoucích paží. Výsledek dotazovacího, nikoli dotazníkového šetření organizátorky asi nikoho nepřekvapil. Jakkoli byl totiž koncert součástí festivalu zasvěceného např. funku a soulu, vyprodaný klub Metro naznačoval, že většina se na americké trio vypravila cíleně, nadšeně a nehledě na kontext.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.