Stagedivingu a lásky není nikdy dost (Turnstile)

„They are my Fugazi,“ řekla Haley Williams z Paramore, když s Turnstile zazpívala jejich skladbu Stars na fenomenálním koncertě pod mostem v New Yorku. Je mi celkem jasné, kolik lidí tzv. ze scény protočí oči v sloup, mě to ale přijde naprosto výstižné, a krom faktu, že má Haley evidentně ráda Fugazi, mě to donutilo nad novou deskou a celkovou podobou současných Turnstile přemýšlet v širších souvislostech. Což je vždycky dobře.

Už nervózní čekání, kdy jedna z nejvíc hype kapel posledních let oznámí novou desku, provázely spekulace o tom, jaká asi bude. Mohl za to i fakt, že bylo jasné, že už se na její tvorbě nebude podílet kytarista Brady Ebert, zakládající člen, který byl mnohými považován za zásadní songwriterský prvek definující zvuk Turnstile. Když se před pár měsíci objevil první teaser v podobě billboardu a zároveň bylo oznámeno, že koncertní kytaristka Meg Mills se stává plnohodnotnou členkou, zvědavost zesílila na maximum.

Já jsem do té doby očekával, že Turnstile půjdou cestou ještě větších experimentů a budou více pracovat s elektronikou a delší stopáží skladeb, jinými slovy, že se formálně opět více vzdálí svým hardcorovým kořenům. Byla to ale právě osobnost Mills a její plné zapojení, které mi začaly teorii nabourávat, a jak se záhy ukázalo, právem. Mills totiž vyrostla na nekompromisním hardcoru, což dokazuje nejen její oblíbená kšiltovka Merauder, ale hlavně anglická skupina Big Cheese, kde roky hrála na kytaru a jejíž hudba byla postavená na tvrdých metal/hardcorových riffech, které s vámi cloumaly na všechny strany. A právě spojení jasně rámovaných, relativně jednoduchých, ale extrémně účinných riffů a teď už typické dreamy nálady definuje i novinku Never Enough. Odlehčené snové pasáže tady sice jsou, ale fungují spíše jako intra nebo outra, respektive jako jakési propojení skladeb, z nichž některé mají jen pár minut a jsou jako dělané pro masivní stagediving. To je příklad singlové Birds nebo Sunshower. Právě po druhé jmenované pak přichází skladba Look Out For me, která je pomyslným vrcholem celé desky, protože odzbrojujícím způsobem spojuje zmíněné polohy bez jakékoliv křeče.

Je v tom jasně slyšet, jaké nabrali Turnstile za poslední roky sebevědomí a jak přesně vědí, co a jak chtějí dělat. Houpavá, tvrdá a chytlavá úvodní pasáž je najednou prosvětlena melodickým refrénem se zajímavým frázováním, pak zase přeberou otěže rytmika a skvělá kytarová vyhrávka. Celkovou náladu pak mnohdy mění jen Brendanův zpěv, který je taky mnohem jistější, v některých chvílích naštěstí opouští možná až klišovité a očekávatelné formule a do velké míry celou desku ovládá. Zároveň je jasné, že stejně jako všichni ostatní i on je zcela podřízen celku, že je to společná práce, která má všem přinášet stejnou radost a všichni se mají cítit být její plnohodnotnou součástí.

A to je něco, co se nedá do žádné hudby dodat uměle, nedokáže to žádné studio, producentský zásah nebo label. Musíte to mít prostě v sobě. A právě tady se dostávám k paralele s Fugazi. Turnstile totiž i při své současné pozici, a možná ještě více než kdykoliv před tím, vytváří unikátním a nádherným způsobem inkluzivní prostor nejen pro sebe, ale i pro ty, kteří jejich hudbu poslouchají. Vědomě vytváří prostor, který smazává rozdíly a dává všem šanci cítit se vítán a respektován a prožít radost naplno. Never Enough je k tomu pak dokonalým soundtrackem.