Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy.
„Vracím se zpět k písním, které vyprávějí příběhy,“ řekl Bruce Springsteen a vydal Western Stars, první album tvořené skutečně novým materiálem po sedmi letech. Ty vyplnila deska nevydaných či alternativních skladeb s názvem High Hopes a hlavně autobiografie Born To Run, na kterou navázala série vystoupení Springsteen on Broadway, spojující akustický koncert se životopisným vyprávěním.
Western Stars jsou návratem k sólovým Springsteenovým nahrávkám, tedy těch bez doplnění & The E-Street Band, návratem k písničkářství, vypravěčství a silným příběhům zdánlivě obyčejných hrdinů. Tedy k tomu, v čem je The Boss nejsilnější a nezáleží na tom, jestli dá příběhu formu akustické písničky nebo epicky vystavěného stadionového hitu. Soustředění se na hodnoty, které si každý nese v sobě, příběhy a situace, které tyto hodnoty buď potvrzují nebo vyvracejí.
Western Stars jsou dost možná nejameričtějším Springsteenovým albem, a přitom na něm nenajdeme žádnou vlajku s hvězdami a pruhy, žádné vietnamské trauma, žádnou politiku. Ve středu stojí jiné bytostně americké téma – cesty, pohyb osamělých hrdinů krajinou, velká auta, vlaky, ztráty a opuštění při západech slunce, naděje, již přináší jeho východy.
Typicky americká je i hudební forma, jíž se desce dostala. Album rámují dvě akustické skladby, na zbytku je jasně patrný a neskrývaný vliv kalifornského popu sedmdesátých let, jmen jako je Glen Campbell, Burt Bacharach či Roy Orbison. Tedy jasné vlivy country melodiky a aranže bohaté na smyčce, které by mohly směřovat až ke sladkobolnému kýči. Springsteenovi se ale podařilo trefit onu přesnou míru, kdy jsou funkční a nemění se v otravnou manýru. Atmosféru hudebního roadmovie (byť svým způsobem povídkového, jednotící příběh zde není) uceleně dotváří a tak nějak patří k věci. Zvuk alba působí velkolepým dojmem, dojem z celku je však intimní, nálada Western Stars se příliš neliší od kytarových nahrávek Nebraska či Ghost of Tom Joad.
recenze na desku Born to Run zde
Mění se zvuk, příběhy a jejich hrdinové zůstávají: stopující chlápek u silnice vstřebávající příběhy těch, kteří jej svezou, kamioňáci v ospalých bistrech, kaskadér, jehož drží pohromadě železné cvoky, maník hledající lásku… všechno postavy dokonale životné, uvěřitelné. Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy. A nepotřebuje k tomu domovskou kapelu, s níž je tak pevně spjatý.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.