Tak daleko, tak blízko: Pavel Karous

Pavel Karous je český sochař, pedagog a sklářský výtvarník zabývající se uměním ve veřejném prostoru. Do povědomí veřejnosti se dostal díky svému projektu Vetřelci a volavky, mapujícím normalizační umění v ČSSR. Karous povede v rámci festivalu Meeting Brno procházku za výtvarnými artefakty z doby reálného socialismu a reálného kapitalismu v centru Brna. Co sám vidí ve svém nejbližším okolí a jak vidí svět, nám sdělil v rámci naší pravidelné rubriky Tak daleko, tak blízko. Pražák v Brně!

více o festivalu Meeting Brno zde

Co vidíš z okna?

Protože jsem momentálně v Brně, kde zrovna instaluji pomník antifašistky Marie Kudeříkové, koukám ze svého střešního hotelové pokoje do parku na Náměstí 28. října. Obdivuji místní abstraktní sochu – temně černou kostku, po jejíž stranách stéká voda do mělkého bazénku. Dílo je památník obětí holocaustu z řad židovského a romského obyvatelstva Brna. Objekt mi připomíná, asi ne náhodou, jako permanentně plačící monumentálně zvětšený batim – domeček pro úryvek z Tóry z židovského modlitebního řemínku. Výjev mě nutí přemýšlet nad kulturně bohatou, ale někdy děsivou historií moravské metropole.

Kam na oběd?

Na oběd si nejraději zajdu do levicové brněnské legendy – do družstevního bistra Tři ocásci na Třídě kapitána Jaroše. Kromě toho, že dostanu dobré jídlo, zde vždycky někoho potkám, s kým mohu zavést povrchní, ale milý a osvěživý „small talk“ o revoluci a počasí… Vlastně řeči o počasí přestaly být, na rozdíl od revoluce, zahřívacími tématy, ale těžištěm hlubokých a vážných rozhovorů o rychle se proměňujícím světě. A k tomu se hodí nějaký ten vegeburger a domácí limoška.

Oblíbená vycházková trasa?

Pokud mám v Brně čas, vždy si rád zajedu na některé sídliště. Brno má kromě architektonicky unikátního centra a dobře známých raně modernistických a funkcionalistických skvostů i velmi kvalitní panelovou zástavbu. Nejkrásnější a nejzdařilejším sídlištěm v republice vůbec je podle mého názoru sídliště Lesná ze 60. let, které navrhl se svými spolupracovníky Zounkem, Dufkem, Volákem geniální architekt Viktor Rudiš, autor slavného Československého pavilonu na EXPO 70 v Ósace. Mimořádně zdařilé sídliště je kromě svého urbanistického řešení a umístění v krajině unikátní i díky své výzdobě, na které se podíleli ti nejlepší umělci zlatých 60. let, jako byl Bohumír Matal, Čestmír Kafka, Jánuš Kubíček, Sylva Lacinová a Pavel Navrátil. Takže si tentokrát odpusťte Tugendhatku a vyražte, pokud máte náladu, na Vetřelce a volavky na Lesnou. Architektonicky je to přinejmenším stejně významný architektonický unikát a v brzké budoucnosti i turistický tahák.

Oblíbený kulturní podnik obecně?

Mým oblíbeným kulturní domem je unikátní, sochařsky pojednaný, brutalistní Bílý dům od architekta Miroslava Spurného. Pomineme-li architektonickou a uměleckou hodnotu objektu, za pozornost stojí také jeho veřejná funkce. Kromě polikliniky je v objektu kinosál a další prostory, které pravidelně slouží výstavám, festivalům či přednáškám, a navíc je v těsné blízkosti Fakulty sociálních studií. V současnosti je faktická kulturní památka ohrožená plánovanou privatizací. Soukromý subjekt by bezesporu velkorysou veřejnou stavbu zbořil a nahradil ji komerčním prostorem, který v tržní logice nemůže vytvořit kvalitnější architektura a veřejný prostor. Snad se Brňáci poučí od Pražáků, kteří svůj boj o veřejný prostor a architekturu už prohráli a teď nevratně přišli o téměř celou jednu historickou vrstvu pozdní moderny. Brno snad zabojuje a stavbu uchrání. Brněnští mají pro architekturu cit.

Kde na kávu?

Na kávu se vrátím na třídu Kapitána Jaroše, kde je na rohu Milady Horákové skvělá a poměrně mladá kavárna Milady kaffee. Sympatický podnik s milou obsluhou nabízí moc dobrý kafé od dánské sociální pražírny The Coffee Collective. Navíc zde najdu určitě některého ze svých brněnských kamarádů a můžu se pořádně vyzevlit.

A na večeři?

Na večeři si zajdu na nakládaný hermelín do Ochutnávkové pivnice v paralelní Lidické ulici, kde zapustím kořeny až pozdních hodin ochutnáváním skvěle ošetřených piv.

Něco tvrdšího?

Až na to přijde, a ono na to v téhle pivnici vždycky kolem jedenácté večer dojde, kopnu do sebe velkého panáka spišské borovičky.

Kam se chodíš zašít?

Následující den si půjdu léčit z kocoviny do Růženina lomu. Kde se úplně nejlépe nic nedělá.

Kdyby ses měl/a přestěhovat, kde by to bylo?

To je jasný. Přece do Brna.

Ideální dopravní prostředek?

Vlak, či ještě lépe drezína.