Vědí přesně (P/\ST)

Tinnitus ustal. Válečná vřava Elektry doznívá zpovzdálí. Co dělat v nenadálém tichu? Experimentálně rapová P/\ST poprvé alespoň zdánlivě spouští nohu z plynu, rozhlíží se a bilancuje. Ne nutně vlastní minulost, spíš životní stadium, ve kterém se oba hudebníci a divadelníci zrovna nacházejí. Únava materiálu, přehlcenost sítěmi, tlak na výkon i obava z neustále pulzujících krajně pravicových tendencí. Tohle vše jde ale do ústraní, když zdánlivý klid přeruší dětský křik. 

Právě otcovství jako hlavní rámec obepíná aktuálních čtrnáct skladeb. S novou životní rolí přichází také posun ve výrazu. Kde dřív P/\ST sázela na abstrakci, nořila se do metafor a emoce šponovala hyperbolami, přichází Fotr s rejstříkem mnohem hmatatelnějších problémů. Od vyměňování plínek, přes snahu skloubit party life a rodičovství, až po vyrovnání se se smrtí vlastního táty. 

S vážnějšími tématy se pojí i částečné zklidnění. Ivo Sedláček namísto dosavadní chladné a industriální elektroniky staví část Fotra na klasickém boom bapu, v dissu na cool hadry Jedno zase přichází s až popově lepivým hookem, a ve druhé půlce stopáže si dává rande s metalem a folkem. Potřeba přinést tracky, které mají za úkol rozcupovat dav pod stageí, ale nemizí. Neúprosně tepající Balanc se tak hlásí jako přímý následovník moshpitových katalyzátorů Tíseň a Fivuza Market. Důkaz, že na to jde jít i jinak podává zase Ladovská zima. Poněkud plastický obraz části společnosti („vy nic nevíte o tom jak to u nás doma chodí / vy mi nebudete říkat kolik pohlaví se rodí”) doplňují na featu metaloví No Face No Case. Vše správně kope a cloumá, zůstává jen otázka, která z bublin je uzavřenější. 

Částečně obroušena je i charakteristická divadelní dikce Dana Kranicha. Jeho projev tak najednou sedí i do líného hiphopového beatu pod taktovkou DJ Mara v povzdechu nad nekonečnou spirálou feedů Algorytmy. Civilnější pojetí přidává bars o příkořích rodičovství i mentálnímu pohodlnění po třicítce na uvěřitelnosti. Při vší upřímnosti valící se z jednotlivých textů člověka jen napadne u verše titulního tracku „vim přesně jak utírat malou vagínu,“ jestli by špetka autocenzury v zájmu vlastních potomků nebyla na místě. 

P/\ST se na Fotrovi přestala schovávat za teatrálnost a přehuštěnou abstrakci, a aniž by se zbavila svého experimentálního étosu, podařilo se jí dát dohromady věrný odraz rozpoložení části mileniálů protloukajících se životem po třicítce, obzvláště s dětmi za krkem. Nápady a tématy deska přímo překypuje, až by se nabízelo místy trochu ubrat a do tracklistu říznout. Jak si ale pomoct, jak ubrat, když pod kůži neustále víří neklid.